V

Valdezovy zásady (The Valdez principles)

Valdezovy zásady byly vyvinuty a předloženy Koalicí pro environmentálně odpovědnou ekonomii v reakci na havárii ropného tankeru Exxon Valdez na Aljašském pobřeží v roce 1989. Jedná se o 10 následujících zásad, které by měly podniky dodržovat: 1.ochrana biosféry, 2.udržitelné využívání přírodních zdrojů, 3.snižování a zneškodňování odpadů, 4.rozumné využívání energie, 5.snižování rizika, 6.marketing bezpečných výrobků a služeb, 7.kompenzace škod, 8.podávání pravdivých informací, 9.zřízení funkce ředitelů a manažerů ochrany životního prostředí, 10.provádět roční audit – sebevyhodnocování jak jsou tyto zásady plněny. Při havárii vyteklo do moře 40,9 milionů tun ropy, která znečistila pobřeží v délce 1930 km, poškodila 32 tisíc aljašských rybářů a zahynulo při ní 250 tisíc mořských ptáků a tisíce mořských savců. Soudem byla oceněna na 6,75 miliardy dolarů náhrady škody. Exxon Valdez hned po havárii zaplatil dobrovolně 2,5 milionů dolarů na odstranění následků katastrofy a 300 milionů dolarů náhrady škody rybářům. O doplacení rozdílu se vede již 15 let soudní spor.

Veřejné dobrovolné programy (public voluntary schemes)

patří mezi nástroje environmentální politiky. Jedná se o aktivity, které jsou iniciovány nějakou veřejně právní institucí a účast v nich není nijak omezená. Úkolem a cílem těchto programů je snižování negativního dopadu subjektu na životní prostředí.

Do skupiny veřejných dobrovolných programů můžeme zařadit program EMAS (Eco-Management and Audit Scheme) iniciovaný Evropskou unií nebo zavádění systému environmentálního managementu podle mezinárodní normy ISO 14001. Ve Spojených státech existuje mnoho různých typů environmentálně zaměřených dobrovolných programů, jež vyhlašuje Federální úřad pro životní prostředí (Environmental Protection Agency, zkráceně EPA) a k nimž se podniky mohou dobrovolně přihlašovat.

Veřejné statky (publicgoods)

Veřejné statky (na rozdíl od soukromých statků) charakterizuje zejména nevylučitelnost: žádný jedinec nemůže být vyloučen ze spotřeby veřejného statku, ať již technicky nebo eticky. Proto jsou v neregulované (= fakticky jen ideální) volné tržní ekonomice veřejné statky k dispozici bezplatně. Jestliže není přístup k veřejným statkům nějakým mechanismem omezován či jinak kontrolován, mohou být využívány jakýmkoli způsobem – tedy i společensky nežádoucím. Při působení aktivní poptávky a neomezeném přístupu dochází v naprosté většině případů k jejich drancování. To platí zvláště pro globální veřejné statky, jejichž užívání není regulováno legislativou na národní úrovni. Mezi veřejné statky řadíme typicky statky přírodní (environmentální).

Vlastní environmentální tvrzení (self-declared environmental claim)

je prohlášení, značka nebo obrazec, který poukazuje na nějaký prvek činnosti, výrobků nebo služeb organizace a který může ovlivňovat životní prostředí. Vztahuje se na výrobek, součástku nebo obal. Může mít podobu sdělení, značek nebo obrazců na výrobku nebo na obalu výrobku, v dokumentaci k výrobku, v technických bulletinech, v reklamě nebo propagaci. Vydat jej mohou výrobci, dovozci, distributoři, maloobchodníci nebo jakékoli další osoby. Parametry, environmentální aspekty, které příznivost produktu k životnímu prostředí mají dokázat, si vybírá firma-vyhlašovatel sama.

Příkladem mohou být např. označení na toaletním papíru, že je ze 100 % vyroben z recyklované papíroviny (známé „100 % recycling“) nebo tvrzení výrobce kuličkových per uvádějící, z kolika procent jsou vyrobena z recyklovaných materiálů.

Výrobková kategorie (product group)

je vybraný a vymezený druh výrobku pro něž se, v Národním programu udělování ochranné známky ekologicky šetrný výrobek, stanoví požadavky, které musí výrobek tohoto druhu splňovat, aby mu mohla být ochranná známka ekologicky šetrný výrobek propůjčena. Soubor požadavků vytváří tzv. směrnici (viz).

Literatura:

1. Národní program označování ekologicky šetrných výrobků, CENIA, česká informační agentura životního prostředí, Praha 2005, ISBN 80-85087-55-3
2. www.env.cz
3. www.ekoznacka.cz

Výrobkové systémy (products systems)

tímto pojmem se označuje ta skutečnost, že vliv životního cyklu jednoho výrobku na životní prostředí závisí také na tom, jak ovlivňují životní prostředí životní cykly dalších výrobků nebo služeb, s nimiž je sledovaný výrobek funkčně spojen.

Např. vliv automatické pračky na životní prostředí bude dán tím:- jaké vlivy na životní prostředí budou vykazovat životní cykly všech dílčích výrobků z nichž je pračka sestavena, - jak velká bude spotřeba elektrické energie při praní a z jakých primárních zdrojů byla příslušná elektrická energie získána, - jak velké množství vody pračka při praní spotřebuje,- jaké množství pracího prášku a jiných činidel pračka při praní spotřebuje - jaký vliv na životní prostředí vykazuje životní cyklus pracího prášku, popřípadě životní cykly ostatních činidel- jakým způsobem je prováděna údržba pračky během její životnosti,- jakým způsobem bude pračka po skončení své životnosti likvidována,- atp.

Vzorce spotřeby (consumption patterns)

pod tímto pojmem se rozumí kvalitativní a kvantitativní zaměření spotřeby, které podobně jako kvalitativní a kvantitativní zaměření výroby (viz vzorce výroby a spotřeby) má velký vliv na životní prostředí. V současné době se ukazuje, že k požadované změně vzorců výroby již pomalu dochází, zatímco opatření na změnu vzorců spotřeby jsou zcela nedostatečná, takže současné vzorce spotřeby jsou obecně považovány za jednu z hlavních příčin zátěže životního prostředí. Vzorce spotřeby se přitom velice liší nejen v rámci jednotlivých zemí, ale především v rámci států. Spotřeba ve vyspělých zemí je několikanásobně větší než v zemích rozvojových, přičemž z hlediska celkové kapacity Země si nelze vůbec představit, že by spotřeba všech lidí na světě dosáhla současné výše spotřeby v USA. Nerovnoměrnost spotřeby lze kvantitativně změřit pomocí indikátorů spotřeby, mezi něž patří: environmentální prostor (viz), environmentální stopa (viz) a environmentální batoh (viz).

Vzorce výroby a spotřeby (production and consumption patterns)

jedná se o obecné označení kvalitativního a kvantitativního zaměření výroby a spotřeby. Výraz se začal používat již před třetí světovou konferencí o životním prostředí v Rio de Janeiro, která se konala v roce 1992 (viz), kde se pak dostal do výstupových konferenčních materiálů a zoficiálněl. Dnes se hovoří o nutnosti změnit neudržitelné vzorce výroby a vzorce spotřeby (viz) na vzorce udržitelné.