S

SEA

zkratka z anglického výrazu strategic environmental assessment, viz heslo strategická EIA)

SERIEE

Evropský systém sběru ekonomických informací o životním prostředí (European System for the Collection of Economic Information on the Environment)

SIA (Sustainability Impact Assessment)

posuzování existujících strategických a koncepčních dokumentů z hlediska principů udržitelného rozvoje

Služby přírody

Pohled na ekosystémy a na celou přírodu, živou i neživou, jako na zdroj statků a služeb, bez kterých by nebyl možný život lidské společnosti.

Služby přírody můžeme dále rozdělit na: Služby a statky „zásobovací“, např. poskytování potravin, dřeva, vlákna, biochemikálií, ale i vody. Služby „regulační“, jako je např. regulace klimatu, samočisticí schopnost atmosféry a vody. Služby „kulturní“, např. rekreace, estetická a duchovní inspirace.

Skleníkový efekt

je proces, při kterém atmosféra způsobuje ohřívání planety tím, že absorbuje dopadající sluneční záření a zároveň brání jeho zpětnému odrazu do prostoru.

Přírodní skleníkový efekt se vyskytuje přirozeně na Zemi téměř od samotného počátku jejího vzniku. Účinek přirozeného skleníkového efektu se stal nezbytným předpokladem života na Zemi, protože bez výskytu přirozených skleníkových plynů by průměrná teplota při povrchu Země byla -18 °C.

Antropogenní skleníkový efekt vzniká v důsledku lidské činnosti (nejčastěji spalování fosilních paliv, kácení lesů a globální změny krajiny, ...) a velmi pravděpodobně způsobuje globální oteplování.

Skleníkové plyny

jsou plyny, vyskytující se v atmosféře Země, absorbující dlouhovlnné infračervené záření, díky čemuž je ohřívána spodní vrstva atmosféry a zemský povrch. Skleníkovými plyny v atmosféře přirozeného původu jsou vodní pára, oxid uhličitý a metan; skleníkovými plyny antropogenního původu jsou oxid uhličitý, metan, oxid dusný, částečně a zcela fluorované uhlovodíky, fluorid sírový (jejich emise jsou kontrolovány Kjótským protokolem a Rámcovou úmluvou), tvrdé (CFC) a měkké freony (HCFC), halony (jejichž použití je kontrolováno Montrealským protokolem a jeho dodatky) a řada dalších plynů (např. SF₅CF₃, NF₃, CF₃I). Koncentrace CO₂ vzrostla od roku 1750 o 31% na hodnotu 367 ppm v roce 1999 a jde tak pravděpodobně o nejvyšší hodnotu, které bylo za uplynulých 400 tisíc let dosaženo. Koncentrace CH₄ za stejné období vzrostly o 151%, koncentrace N₂O o 17 %. Fluorované uhlovodíky a fluorid sírový jsou látkami novými, které se kolem roku 1750 nevyskytovaly.

Služby životního prostředí

kvalitativní funkce přírodních nevyrobených aktiv: půdy, vody a ovzduší a jejich biotů. Jsou rozlišovány tři základní typy environmentálních služeb:

zneškodňovací služby - vyjadřují funkci životního prostředí jako absorpčního prostředí pro odpady; produkční služby - vyjadřují funkci životního prostředí jako zdroje inputů pro výrobu a spotřebu; spotřebitelské služby - vyjadřují funkci životního prostředí jako zdroje uspokojování fyziologických, rekreačních a dalších potřeb lidstva.

Směrnice EU (directive EU)

Směrnice EU je závazná pro určitý členský stát jen pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Musí být do vnitrostátního právního řádu začleněna ve stanovené lhůtě formou obecně závazného právního předpisu, přičemž volba formy a metod dosažení výsledku je už záležitostí jen příslušného státu.

Sociální odpovědnost společností (corporate social responsibility, zkratka CSR)

je pojem označující nutnost integrace sociálních a environmentálních ohledů do podnikatelských aktivit, a to na základě dobrovolnosti a spolupráce se zájmovými skupinami. Pro realizaci tohoto podnikatelského přístupu v praxi je nutno podporovat vznik a synergické působení: sociálně odpovědného managementu, sociálně odpovědné spotřeby a sociálně odpovědného investování. I když je dnes známo mnoho nástrojů, které je možné pro daný účel použít, např. kodexy chování, standardy managementu, reportování, značení produktů apod., zůstává problémem nalezení jejich optimální integrace. Diskusi o tomto problému zahájila Evropská komise v červenci 2001 vydáním zelené knihy (viz) s názvem: „Podpora Evropského rámce sociální odpovědnosti společností“. V roce 2002 bylo vydáno Sdělení Komise (lit.1) a založeno Forum CSR (lit.2). Danou problematikou se zabývá také Mezinárodní organizace práce (lit.3) a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (lit.4). Výhledově se uvažuje o vydání mezinárodní normy.

Literatura:

1. Corporate Social Responsibility: A business contribution to Suistainable Development, Brussels, 2nd July 2002, COM(2002)347 final
2. European Multistakeholder Forum on CSR, June 2004
3. Business and Code of Conduct Implementation, International Labour Organization 2003
4. Codes of Corporate Conduct: Expanded Review of their Contents, OECD 2001

Společné evropské indikátory (European Common indicators)

Jedná se o sadu indikátorů udržitelnosti (viz), kterou v rámci společného projektu vypracovala Evropská komise, Evropská agentura pro životní prostředí a Expertní skupiny pro městské životní prostředí. Výsledky projektu byly prezentovány na třetí Evropské konferenci měst pro udržitelný rozvoj v únoru 2000 a po dvouleté testovací fázi byl projekt v únoru 2003 ukončen. Sada indikátorů obsahuje jeden zastřešující indikátor, tzv. ekologickou stopu (viz) a 10 následujících tzv. titulkových indikátorů:

1. Průměrná spokojenost s životem v obci (v místním společenstvím)
2. Emise CO2 na obyvatele
3. Podíl cest uskutečňovaných soukromou motorovou dopravou
4. Podíl obyvatel žijících ve vzdálenosti 300m od veřejných zelených ploch s velikostí větší než 5000 m2
5. Počet případů s překročením imisního limitu pro PM 10
6. Podíl dětí dopravujících se do školy autem
7. Podíl certifikovaných podniků se zavedeným EMS (součet EMS dle ISO 14001 (viz) a EMAS (viz)) z celkového počtu podniků
8. Podíl obyvatel vystavených působení hluku L 55 dB (A)
9. Podíl chráněných území
10. Podíl spotřebitelů kupujících „udržitelné“ výrobky.

Pojem titulkový znamená, že indikátory mohou být ještě doplněny místními, národními a odvětvovými indikátory. V roce 2004 byly do projektu „Společné evropské indikátory – K profilu udržitelného rozvoje na místní úrovni“ zapojena následující města a regiony v ČR: Krnov, Hradec Králové, Svitavy, Vsetín, Záhora. Zavádění místních indikátorů v českých městech a obcích podporuje TIMUR (viz).

Literatura:
Praha - životní prostředí 2004, magistrát hlavního města Prahy 2005

Společné projekty (Joint Implementation)

Společný projekt mezi dvěma státy, které musí snížit své emise. Projekt je realizován v tom ze států, kde náklady na snížení emisí jsou nižší. Oba státy si uspořené emise rozdělí.

Společné projekty v pilotní fázi (Activities Implemented Jointly)

Společný projekt mezi dvěma státy, které musí snížit své emise. Projekt je realizován v tom z ze států, kde náklady na snížení emisí jsou nižší. K dělení uspořeného množství emisí nedochází, neboť se jedná pouze o zkušební fázi.

Stabilizace emisí

Snaha o dosažení určité hodnoty koncentrací emisí skleníkových plynů.

Státní program EVVO ČR

Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (SP EVVO) zaměřený mimo jiné na environmentální vzdělávání veřejné správy, byl přijat vládním usnesením č.1948 ze dne 23.října 2000. Koordinací EVVO je pověřena Meziresortní pracovní skupina ustanovená při MŽP ČR. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je gestorem školského environmentálního vzdělávání. Na EVVO se podílejí správy národních parků, Správa ochrany přírody , CENIA, česká informační agentura životního prostředí a některé nevládní ekologické organizace, hlavně Český svaz ochránců přírody, Síť ekologických poraden STEP, Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina a jiní

Strategická EIA - SEA (strategic environmental assessment)

je posuzování vlivů strategií, plánů, programů, politik a koncepcí na životní prostředí. Na rozdíl od EIA, která posuzuje již jednotlivé konkrétní záměry, posuzuje SEA obecnější koncepční materiály se střednědobým a dlouhodobým výhledem, obvykle na regionální nebo celostátní úrovni.

Strategické plánování měst a obcí

Strategické plánování obcí, měst a regionů je jedním z klíčových faktorů pro vyvážený a komplexní rozvoj území s ohledem na respektování zásad trvale udržitelného rozvoje. Regiony a obce specifikují prostřednictvím partnerství jednotlivých sektorů (veřejného, neziskového a podnikatelského), hlavní směry a cíle rozvoje včetně prostředků k jejich dosažení. Strategické plánování zlepšuje pozici místních samospráv pro získávání vnějších finančních zdrojů, zejména dotací. Umožňuje také obcím a regionům využívat své zdroje a efektivněji hospodařit se svými finančními prostředky. Prostřednictvím zpracování a uplatňování kvalitních strategických rozvojových koncepcí, územních plánů a dalších dokumentů pro střednědobé a dlouhodobé plánování na úrovni obcí a regionů lze propojit ekonomický a sociální růst s aspektem kvality životního prostředí.

Strategie udržitelného rozvoje

Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN o dalším plnění Agendy 21 a závěrů UNCED (UNGASS, New York, 1997) konstatovalo neuspokojivý stav v prosazování udržitelného rozvoje a vyzvalo státy k zvýšení efektivnosti provádění Agendy 21, včetně zpracování a realizace národních strategií udržitelného rozvoje a ustavení národních institucí pro udržitelný rozvoj. K posilování programového a institucionálního zajištění udržitelného rozvoje vyzval také Světový summit OSN o udržitelném rozvoji (Johannesburg, 2002).

Strategie udržitelného rozvoje je dokument vymezující hlavní strategické cíle k dosažení udržitelného rozvoje i způsoby a cesty, které umožňují tyto cíle naplnit. Česká republika má vlastní strategii udržitelného rozvoje od konce roku 2004. Celorepubliková strategie je zastřešujícím dokumentem pro tvorbu krajských a obecních strategií udržitelného rozvoje. Na strategie obvykle navazují tzv. Akční plány.

Subsidiarita (subsidiarity)

pojem označující princip, podle něhož jsou všechna opatření a pravomoci vykonávány na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon.

Suburbanizace

Suburbanizace je proces, při kterém se existující aktivity (administrativa, bydlení, logistika, obchod, služby, výroba) přesunují z centrálních částí kompaktně zastavěného území měst na volné plochy mimo kompaktní zástavbu a do lokalit u administrativních hranic měst, resp. za tyto hranice v rámci území metropolitních regionů či aglomerací. Součástí suburbanizačního procesu je rovněž alokace nově vznikajících aktivit do těchto oblastí prostorově výrazně oddělených od kompaktních měst a přitom s nimi funkčně spjatých silnými vazbami. Suburbanizace je vyvolána neustále rostoucími prostorovými nároky a požadavky na komfort ze strany jednotlivců i organizací.

Summit Země (earth summit)

světová konference o životním prostředí a rozvoji, která se konala 3. až 14. června 1992 v rio de janeiro jako třetí mezinárodní konference věnujícím se základním otázkám životního prostředí. (tyto konference se konají každých deset let. první byla ve stockholmu v r.1972, druhá v nairobi v r.1982 a čtvrtá v johannesburku v r.2002.) Výsledkem summitu země, což byla do té doby největší konference na nejvyšší úrovni (účastnilo se jí 178 států), bylo pět dokumentů:

1. 1.Deklarace z Ria de Janeira o životním prostředí a rozvoji
2. 2.Agenda 21 (viz)
3. 3.Zásady obhospodařování lesů
4. 4.Úmluva o změně klimatu
5. 5.Úmluva o ochraně biologické různorodosti

Literatura:
Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Rio de Janeiro 3.-14.června 1992, Dokumenty a komentáře, editor B.Moldan, Management Press, Praha 1993

Systém environmentálně přizpůsobených ekonomických účtů

(též Systém environmentálního a ekonomického účetnictví)

SEEA

satelitní systém k systému národních účtů (SNA). Vytváří prostor pro implementaci ekologického faktoru do systému národních účtů a identifikaci příspěvku životního prostředí a jeho jednotlivých složek pro ekonomický rozvoj společnosti. Zároveň s tím vytváří prostor pro indikaci udržitelnosti využívání životního prostředí z hlediska budoucích generací.

Výstavba integrovaného systému environmentálního a ekonomického účetnictví (SEEA) je spojena s realizací celé řady kroků, mezi které patří:

identifikace materiálových a finančních toků a zásob spojených s problematikou vlivu společenských aktivit na životní prostředí, metodické rozpracování a následná kvantifikace environmentálně upravených makroekonomických agregátů, identifikace a vytváření vzájemných vazeb mezi účty ve fyzických a monetárních jednotkách, kvantifikace nákladů a výnosů spojená s využíváním přírodních statků a služeb poskytovaných životním prostředím, rozšíření pojetí účetního systému o možnosti hodnocení společenských aktivit z hlediska trvale udržitelného rozvoje.

Literatura:
Ritschelová a kol , Ekonomické nástroje pro trvale udržitelný rozvoj ČR

Světová komise pro životní prostředí a rozvoj (World commission on environment and development)

Vzhledem k neutěšenému stavu životního prostředí a rozvoje společnosti odsouhlasilo na podzim roku 1983 Valné shromáždění OSN vytvoření nezávislé Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, která měla:

• navrhnout dlouhodobé ekologické strategie zajišťující udržitelný rozvoj do roku 2000 a dále,
• doporučit takové způsoby péče o životní prostředí, které se mohou stát předmětem významné spolupráce mezi rozvojovými zeměmi a zeměmi na různých stupních hospodářského a společenského rozvoje a které povedou ke společným, mnohostranně přínosným cílům respektujícím vzájemné vztahy mezi lidmi, zdroji, prostředím a rozvojem,
• posoudit způsoby a prostředky, jejichž prostřednictvím může mezinárodní společenství účinněji pečovat o životní prostředí,
• formulovat společné představy o dlouhodobých otázkách životního prostředí a příslušných krocích potřebných k úspěšné realizaci programů k jeho ochraně a zlepšování, o dlouhodobém programu činnosti v příštím desetiletí a o cílech, k nimž by mělo směřovat lidské společenství.

Vedením této Komise pověřilo OSN paní Brundtlandovou, která v té době byla norskou premiérkou. Místopředsedou byl jmenován Mansou Khalid ze Súdánu. Komise měla ještě dalších 21 členů, kteří byli vybráni z nejrůznějších zemí. Komise pořádala veřejná slyšení po celém světě a v roce 1987 ukončila svoji činnost a výsledky zveřejnila v tzv. Tokijské deklaraci. Mezi jiným je zde formulován pojem trvale udržitelný rozvoj (viz), jako základní princip, který musí společnost akceptovat, jestliže se má pozitivně rozvíjet. Práce Komise je detailně popsaná v publikaci: Our common future (Naše společná budoucnost), která je dostupná v českém překladu. Vzhledem k tomu, že vymezení pojmu trvale udržitelný rozvoj má velký význam pro ochranu životního prostředí, neboť před ostatními způsoby ochrany životního prostředí preferuje preventivní strategii (viz), navázaly na práci Komise nově vzniklé organizace, především při OSN vzniklá Světová rada pro trvale udržitelný rozvoj. Hlavní náplní těchto organizací bylo navržení plánu realizace trvale udržitelného rozvoje, který byl v roce 1992 projednán a schválen na Summitu Země (viz) v Rio de Janeiro a znovu potvrzen na Světovém summitu o udržitelném rozvoji (viz) v Johannesburku v roce 2002.

Literatura:
Světová komise pro životní prostředí a rozvoj: Naše společná budoucnost, Academia Praha 1991

Světová organizace pro ekoznačení (Global ecolabelling network)

je nezisková asociace sdružující organizace, které provozují ekolabelingové systémy nebo-li environmentální značení I.typu. Vedle těchto organizací jsou přidruženými členy GEN ještě další dvě organizace, které samy o sobě neprovozují ekolabelingové systémy, ale působí na poli ekoznačení. Jedná se o Spotřebitelský výbor (Consumer´s Choice Council, USA) a o Mezinárodní alianci pro sociální a environmentální akreditaci a označování (International Social and Environmental Accreditation and Labelling Alliance, zkratka ISEAL). GEN byl založen v roce 1994, aby:

1. zlepšoval, podporoval a rozvíjel ekoznačení,
2. zajišťoval výměnu informací a harmonizaci mezi svými členy
3. usnadňoval přístup k informacím o ekoznačení všem zájemcům
4. podporoval ekoznačení v mezinárodních organizacích
5. povzbuzoval poptávku a nabídku ekologicky šetrnějších produktů, tj. zboží a služeb.

Po organizační stránce řídí GEN každoročně volené představenstvo, které se schází 2-3 za rok. V současné době je předsedkyní paní Ning Yu z ekolabelingového programu Green Mark (Zelená značka) Republiky Číny. Každodenní provoz je administrativně řízen Kanceláří pro všeobecnou agendu (General Affairs Office – GAO ) a Sekretariátem. GAO byl ustanoven v r.1995 a sídlí v Japonsku v Japan Environmental Association. Služby Sekretariátu poskytuje od roku 1999 kanadská společnost TerraChoice Environmental Services Inc. Gen vydává oficiální zpravodaj: GENews, který je dostupný na webových stránkách: www.gen.gr.jp.

V současné době je členem GENu už 27 organizací včetně programů Filipínská zelená volba (Green Choice Phillipines, zkratka GCP) patřící Nadaci Clean & Green a Singapurské zelené pečeti (Singapore Green Label Seal, zkratka SGLS) patřící Singapurské environmentální radě, které se staly členy v roce 2004.

Český Národní program ekologicky šetrných výrobků se stal členem GENu v říjnu 1999 na zasedání v kanadské Ottavě. V roce 2003 proběhlo zasedání GENu v Praze v hotelu Pyramida.

Světová podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj (World Business Council for Sustainable Development, zkr. WBCSD).

vznikla v roce 1993 spojením Podnikatelské rady pro trvale udržitelný rozvoj (Business Council for Sustainable Development, zkr.BSD) se Světovou průmyslovou radou pro životní prostředí (Worl Business Council for the Environment, zkr. WICE). WBCSD je významnou světovou organizací podnikatelů jejímž posláním je podporovat udržitelný rozvoj průmyslu. Sdružuje přes 120 podniků, bank a regionálních rad pro udržitelný rozvoj z 36 států všech kontinentů. V ČR byla založena Česká podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj v roce 1993.

Světový summit o udržitelném rozvoji (World summit on sustainable development)

je čtvrtá světová konference OSN, které se konají pravidelně po deseti letech od r.1972 (první konference ve Stockholmu, druhá v Nairobi, třetí v Rio de Janeiro), aby řešily základní otázky životního prostředí a dalšího rozvoje. Světový summit o udržitelném rozvoji se konal v Jihoafrické republice v Johannesburku od 26.8. do 4.9.2002. Zúčastnilo se jej více jak 21 tisíc delegátů ze 191 zemí a byly na něm přijaty dva dokumenty:

1. Johannesburská deklarace o udržitelném rozvoji
2. Implementační plán.

Pojem implementační, který je převzat z anglického slova „implement“, jež znamená zavedení, realizaci něčeho (systému, programu) je v podstatě pro tento summit charakteristický, neboť cílem Summitu nebylo uzavírání nových závazků či formulování nových koncepcí, ale hledání cest jak splnit závazky z předešlého Summitu Země konaného v Rio de Janeiro v roce 1992. K plnění těchto závazků se účastníci znovu zavázali už jmenovanou Deklarací, která má proklamační charakter a obsahuje 37 bodů. Realizací udržitelného rozvoje se věnuje Implementační plán, který má celkem 170 bodů rozdělených do následujících oddílů:

1. Úvod (1-6 bodů)
2. II. Vymýcení chudoby (7-13 bodů)
3. Změna neudržitelných vzorců spotřeby a výroby (14 – 23 bodů)
4. Ochrana a řízení základny přírodních zdrojů pro hospodářský a sociální rozvoj (24 – 46 bodů)
5. Udržitelný rozvoj v globalizujícím světě (24- 52 bodů)
6. Zdraví a udržitelný rozvoj (53-57 bodů)
7. Udržitelný rozvoj malých ostrovních států (58-61 bodů)
8. Udržitelný rozvoj Afriky (62-71 bodů)
9. Další regionální iniciativy (63-80 bodů)
10. Prostředky implementace (81-136 bodů)
11. Institucionální rámec pro udržitelný rozvoj (137-170 bodů).

Literatura:
www.johannesburgsummit.org

Světový summit o udržitelném rozvoji, editor B.Moldan, MŽP, Praha 2003

SWOT analýza (SWOT analysis)

SWOT analýza je standardní metoda používaná k přehlednému, v podstatě tabelárnímu, znázornění silných a slabých stránek posuzovaného objektu nebo-li jeho pozitiv a negativ z hlediska zamýšleného použití. Zkratka SWOT je vytvořena z počátečních písmen anglických slov: strong (silný), weak (slabý), opportunity (příležitosti), threat (hrozby). Při tabelárním znázornění jsou silné stránky a z nich vyplývající příležitosti (S – O) uvedeny v jedné horizontále a pod nimi pak po zapsání příslušných atributů, jsou opět v jedné horizontále uvedeny slabé stránky objektu a případné hrozby, problémy, ke kterým může dojít (W – T).

Výhodou SWOT analýzy je možnost rychlé orientace v pozitivech a negativech posuzovaného objektu z hlediska jeho zamýšleného použití. Je však nutné mít na paměti, že předpokladem této výhody, je provedení vyčerpávající a objektivní analýzy posuzovaného objektu, oddělení nepodstatných rysů od podstatných a co nejstručnější a zároveň co nejvýstižnější popsání uvedených atributů.

Systém environmentálního managementu (environmental management systém)

nebo také „environmentální manažerský systém, zkratka EMS“, je v podstatě systém řízení ochrany životního prostředí, který si příslušná organizace jakékoliv velikosti, zaměření i charakteru vlastnictví, sama vytvoří, udržuje a zlepšuje. Jestliže organizace chce získat potvrzení o zavedení systému, musí se podrobit auditu EMS (viz), který provádí třetí nezávislá strana, mající pro tuto činnost akreditaci. Pro vytvoření systému existují dvě základní možnosti (dva návody):

1. Směrnice EU, (viz EMAS)
2. mezinárodní řada norem ISO 14000, v nichž vlastní popis tvorby systému je obsažen v normě ISO 14001.

Oficiální definice EMS podle normy ČSN EN ISO 14001 zní:

„systém environmentálního managementu je ta součást celkového systému managementu, která zahrnuje organizační strukturu, plánovací činnosti, odpovědnosti, praktiky, postupy, procesy a zdroje k vyvíjení, zavádění, dosahování, přezkoumávání a udržování environmentální politiky.“

Z hlediska environmentální politiky patří systém environmentálního managementu mezi tzv. dobrovolné nástroje. Podnik k jeho tvorbě není nucen žádným zákonem, ale na druhé straně státní správa může různými způsoby zavádění EMS podporovat.

Systém environmentálního managementu (environmental management systém)

nebo také „environmentální manažerský systém, zkratka EMS“, je v podstatě systém řízení ochrany životního prostředí, který si příslušná organizace jakékoliv velikosti, zaměření i charakteru vlastnictví, sama vytvoří, udržuje a zlepšuje. Jestliže organizace chce získat potvrzení o zavedení systému, musí se podrobit auditu EMS (viz), který provádí třetí nezávislá strana, mající pro tuto činnost akreditaci. Pro vytvoření systému existují dvě základní možnosti (dva návody): Směrnice EU, (viz EMAS), mezinárodní řada norem ISO 14000, v nichž vlastní popis tvorby systému je obsažen v normě ISO 14001.

Oficiální definice EMS podle normy ČSN EN ISO 14001 zní:

„systém environmentálního managementu je ta součást celkového systému managementu, která zahrnuje organizační strukturu, plánovací činnosti, odpovědnosti, praktiky, postupy, procesy a zdroje k vyvíjení, zavádění, dosahování, přezkoumávání a udržování environmentální politiky.“

Z hlediska environmentální politiky patří systém environmentálního managementu mezi tzv. dobrovolné nástroje. Podnik k jeho tvorbě není nucen žádným zákonem, ale na druhé straně státní správa může různými způsoby zavádění EMS podporovat.

Systém výrobek-služba (product-service system)

Výstižnější překlad by možná byl: Systém kombinující výrobek se službou. Pojem byl diskutován na pracovním semináři Product-service Systems pořádaným UNEP DTIE v Paříži v r.2000 a lze jej definovat jako:

"výsledek inovační strategie posunující těžiště podnikání od navrhování a prodávání fyzických výrobků k prodávání systémů výrobků a služeb, které plní specifické požadavky klientů. Konečným cílem je dosáhnout udržitelných systémů výrobků a služeb".

Význam pojmu spočívá v tom, že zavádění uvedeného systému podporuje přechod od prodeje výrobků k prodeji jejich funkce (užitečnosti). Od tohoto přechodu se očekává, že povede ke snížení množství potřebných výrobků, což by vedlo ke snížení negativního dopadu na životní prostředí, neboť se ušetří přírodní zdroje na jejich výrobu a také se sníží množství spotřebního odpadu. Jako vzorový příklad je uváděno půjčování knih z veřejných knihoven. Tím, že pro uspokojení stejného počtu čtenářů, může být vyrobeno méně knih, se sníží negativní dopad na životní prostředí způsobený jejich výrobou a likvidací po skončení doby životnosti.

Na druhé straně je zřejmé, že dosažení očekávaného efektu nemusí nastat vždy, neboť závisí ještě na mnoha dalších okolnostech. Typickým příkladem je náhrada dopisů elektronickou poštou. Teoreticky by mělo dojít k poměrně významnému snížení spotřeby papíru. Jestliže si však odesilatel každou odesílanou zprávu vytiskne, např. pro dokumentaci, a totéž učiní i příjemce, pak bude spotřeba papíru několikanásobně větší než při klasickém dopisování. V tomto případě v důsledku nepředpokládaného působení určitých faktorů došlo k neočekávanému a nežádanému postrannímu efektu. V angličtině se takový případ označuje jako „rebound effect“ čili efekt odrazu.

Uvedený podnikatelský přístup si přesto získává rostoucí pozornost jako nový způsob, který by měl vést k ekonomickému užitku a přitom redukovat negativní dopady na životní prostředí. Konečným cílem by mělo být dosažení Udržitelných systémů výrobků a služeb.

Literatura:
Product-Service Systems and Suistainability, vydáno UNEP DTIE, ISBN 92-807-2206-9, rok 2003

Šestý akční program Evropské unie o životním prostředí

Šestý akční program Evropské unie o životním prostředí nazvaný „Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba“ je základním strategickým dokumentem EU pro léta 2001 až 2010. Vznikl po zhodnocení 5.akčního programu EU nazvaného „Směrem k udržitelnosti“. Šestý akční program EU se soustředí na čtyři prioritní oblasti:

1. boj proti změnám klimatu s cílem stabilizovat koncentrace plynů přispívajících ke skleníkovému efektu na úrovni, která nezpůsobí nepřirozené výkyvy zemského podnebí
2. zabezpečení biologické rozmanitosti,
3. vztah mezi životním prostředím a zdravím,
4. zajištění udržitelného hospodářství s přírodními zdroji a odpady.

Do řešení vyjmenovaných problémů je přitom třeba zapojit co nejvíce zájmových skupin, a to ve všech fázích rozhodovacího procesu. Navrhování, realizace a vyhodnocování environmentální politiky by se měly opírat o náležité vědecké znalosti, ekonomická vyhodnocení a o aktuální údaje a informace o životním prostředí.