N

Náhrada výrobku službou (system product-service)

viz termín Systém výrobek-služba

Národní program čistší produkce (National programme of cleaner production)

Národní program čistší produkce vyhlásila vláda České republiky z iniciativy MŽP vládním usnesením č.165 ze dne 9.února 2000. Úkolem Národního programu čistší produkce je rozšiřování čistší produkce do dalších resortů.

Národní program EMAS (National Programme of EMAS)

viz Národní program zavedení systému řízení podniku a auditu z hlediska ochrany životního prostředí

Národní program označování výrobků ochrannou známkou „ekologicky šetrný výrobek“ (National programme of labelling products with the environmentally friendly product“ ecolabel)

je národní program České republiky, který byl založen na základě vládního usnesení č.159 z r.1993. Gestorem tohoto programu je Ministerstvo životního prostředí ČR. Vlastníkem ochranné známky byl původně Český ekologický ústav, který se v r.2005 transformoval na CENIA, českou informační agenturu pro životní prostředí. Výkonným orgánem Národního programu je Agentura pro ekologicky šetrné výrobky, která je jedním z oddělení CENIA. Poradním orgánem Národního programu je Rada pro ekologicky šetrné výrobky. Členy Rady jmenuje (a také odvolává) ministr životního prostředí. Členství v Radě je čestnou funkcí a musí v ní být zástupci průmyslu, spotřebitelů, nevládních organizací, veřejnosti, vědy a výzkumu a orgánů státní správy.

O udělení ochranné známky může Agenturu pro ekologicky šetrné výrobky požádat každý výrobce, jehož výrobek vyhovuje požadavkům uvedených v tzv. směrnici pro příslušnou výrobkovou kategorii. Přehled výrobkových kategorií i příslušných směrnic je uveřejňován dvakrát ročně ve Zpravodaji MŽP ČR. Kromě toho lze potřebné informace získat kdykoliv od Agentury pro ekologicky šetrné výrobky. V současné době (podzim 2005) existuje již 43 výrobkových kategorií (viz), jejichž seznam lze nalézt na webových stránkách CENIA.

Literatura:
Národní program označování ekologicky šetrných výrobků, CENIA, česká informační agentura životního prostředí, Praha 2005, ISBN 80-85087-55-3

www.env.cz

www.ekoznacka.cz

Národní program zavedení systému řízení podniku a auditu z hlediska ochrany životního prostředí

(Program EMAS)

viz heslo EMAS

Nástroje politiky životního prostředí

Dělíme na přímé a nepřímé.

Přímé nástroje politiky životního prostředí

Jedná se o nástroje normativní, právní a administrativní.

Zákazy a příkazy

Legislativa ochrany životního prostředí, která se rozvíjí od 60. let a u nás systematičtěji od 90. let. V rámci soukromého práva se může občan domáhat škody, kterou utrpěl na "své" přírodě, veřejné právo hájí ve veřejném zájmu veřejné statky. Spadá sem i možnost občana vstupovat do rozhodování.

Literatura:
Černý P. a kol.: Budeme je žalovat? Ekologický právní servis, Brno, 1998.

Limity

tzv. složkové zákony (voda, vzduch, půda...) a jejich prováděcí předpisy. Upravují limity - nejvyšší přípustná množství (emisní, imisní a depoziční) znečišťujících látek v prostředí. Nejčastější nástroj politiky životního prostředí u nás.

Standardy

dobrovolné závazky. Podnik přijme dobrovolně určitý technologický systém, postup, výstup, ten se ale po přijetí stává závazným. (Např. lesní certifikace – FCS - Forest Stewardship Council).

Normy

jde o výrobní, bezpečnostní, potravinářské normy. Např. maximálně přípustné koncentrace určitých látek v potravinách. Nebo norma, která upravuje maximální množství NO₃ a dalších látek v pitné vodě.

Nepřímé nástroje politiky životního prostředí. Jedná se o nástroje regulační a ekonomické

Poplatky

povinné, zákonem stanovené platby za znečišťování životního prostředí, případně za využívání přírodních zdrojů. Nejdůležitější nástroj v ČR - nejvýznamnější poplatky za znečišťování ovzduší, vod a za ukládání odpadů (v r. 1997 75 % celk. příjmů z poplatků). Poplatky si firma může odečíst z nákladů. Příjemcem poplatků je stát (směřují většinou do Fondu životního prostředí, který financuje např. infrastrukturu obcí - často čistírny vod apod. - kritizován za zvýhodňování tzv. koncových technologií), případně obce. Jsou kritizovány pro nekoncepčnost a pro to, že nemotivují ke změně - je výhodnější platit poplatky, než snížit znečištění.

Daňové úlevy

zvláštní forma dotace, měla by být použita u aktivit s výraznou pozitivní externalitou. Daňové prázdniny mají v ČR po dobu pěti let provozovatelé alt. zdrojů energie. Ze základu daně (max. 2 %) si lze odečíst dar neziskovým organizacím, vč. ekologických. Další možnosti: Nižší sazby DPH - daně z přidané hodnoty, daňové úlevy při darovací, dědické dani apod. U nás není dost. využíváno.

Sankce

pokuty a přirážky, ukládané subjektům za porušení legislativních ustanovení (příkazů a zákazů). Finančně bolestnější pro podniky, protože si je nemohou odečíst z nákladů, musí je platit ze zisku.

Finanční podpory

Patří sem nevratné podpory (granty, dotace), včetně příspěvků na úhradu úroků, vratné podpory (úvěry za výhodných podmínek), garance úvěrů (stát n. jiný subjekt se zaručí, že v případě nesplácení úvěru podnikatelem/firmou vezme splácení na svá bedra).

Depozitně-refundační systémy - DRS.

V ceně výrobku je zahrnuta částka - záloha, kterou spotřebitel buď dostane zpět, když zboží vrátí (u nás uzákoněno u skleněných obalů - lahví), nebo nedostane zpět, protože depozitní částka má zajistit finanční zdroje pro sběr a likvidaci výrobku. Má ale právo odložit produkt bezplatně na sběrové místo. U nás u plastových obalů zajišťuje firma Ecocom, v Německu systém Grune Punkt. (Systém DRS si může samostatně vytvořit i jednotlivá firma - vratné kopírky firmy Xerox).

Environmentální pojištění

Firma se pro případ havárie apod. pojistí u pojišťovny, nebo vytvoří zvláštní fond. Jde o pojištění zákonné odpovědnosti za škody a je zavedeno, ale není povinné v zemích EU. Dle env. ekonomie jde o internalizaci externalit, pojistné zvyšuje náklady a tedy motivuje k zavádění bezpečnějších technologií.

Přímé úpravy cen.

Stát může rozhodnout např. o minimální ceně, kterou monopolní odběratel energie (provozovatel sítě) musí zaplatit za energii z obnov. zdroje (tzv. zelenou energii). Prosazení takovéto minimální ceny (platby) vedlo k rozkvětu větrné energie v Dánsku v 80. letech. U nás jsou od 1. 1. 2002 cenovým výměrem Energetického regulačního úřadu stanoveny pevné výkupní ceny zelené energie vyšší než u fosilních zdrojů. Lepší (stabilnější) by byl ale zákon.

Literatura:
Johanisová, N. – Environmentální ekonomie. (Zpracováno podle Tesařová, J., 2001: Ekonomické nástroje politiky životního prostředí, DP MU, Ekonomicko správní fakulta, kat. veř. ekonomie, Brno, Štěpánek v Moldan a kol.,1997: Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí, Karolinum, Praha, Štěpánek, Z, 1996: Základy ekonomiky živ. prostředí, skriptum VŠE, Praha, Eda Sequens - osobní sdělení)

Národní strategie udržitelného rozvoje České republiky

Byla zpracována v prosinci 2001. Obsahuje soubor 63 indikátorů (23 ze sociální oblasti, 17 ekonomických a 23 environmentálních).

Negativní externalita (negative externality)

viz externalita

Nejlepší dostupná technika (best available technique)

Pojem nejlepší dostupná technika je definován v zákoně č.76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, jako:

„nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použitých technologií a způsobů jejich provozování, které jsou vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném hospodářském odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek s ohledem na náklady a přínosy, pokud jsou provozovateli zařízení za rozumných podmínek dostupné a zároveň jsou nejúčinnější v dosahování ochrany životního prostředí jako celku“.

Poznámka:

Je třeba si uvědomit, že anglický výraz „technique“, překládaný jako „technika“má široký rozsah. Označuje jak technologii, způsob výroby, tak i zařízení, jeho výstavbu, údržbu, provoz a odstavení.

Literatura:
Zákon č.76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů,

Mikoláš,J., Moucha,B.: Váš podnik a životní prostředí při vstupu České republiky do Evropské unie, Příručka pro podnikatele, MŽP Praha 2004, ISBN 80-7212-268-1

Neobnovitelné zdroje energie

Zdroje energie, u něhož rychlost spotřeby je rychlejší než proces obnovy.

Net Economic Welfare - NEW

viz Čistý ekonomický blahobyt

Nízkoenergetický dům (Low energy house)

Kritériem pro zařazení domu do kategorie pasivních je měrná spotřeba energie vztažená na podlahovou plochu budovy, tj. kilowatthodina/m2/na rok. Dle . normy ČSN 73 0540 musí nízkoenergetický dům splňovat horní hranicí spotřeby energie na vytápění 50 kWh/m²a.

Toho je docíleno kombinací opatření, především je to: vhodná dispozice domu, kvalitní izolace obvodových konstrukcí (bez konstrukčních tepelných mostů), výborně izolující okna, využití rekuperace (mechanické větrání - teplý vydýchaný vzduch z domu ohřívá ve výměníku čerstvý chladný vzduch zvenčí) a eventuelní využití obnovitelných zdrojů energie (sluneční kolektory pro ohřev vody, tepelné čerpadlo).