E

Easterlinův paradox

Též Easterlinův paradox štěstí. Poukazuje na paradox, že korelace souvislostí mezi bohatstvím a štěstím není obecně platná: chudé země nejsou vždy méně šťastné než země bohatší. (Scitovsky 1986)

EC₅₀ koncentrace (Effective concentration EC₅₀)

Střední účinná (efektivní) koncentrace EC₅₀ popř. LC₅₀ (letální koncentrace) či IC₅₀ (inhibiční koncentrace) je využívána při testech toxicity. Střední účinná koncentrace EC₅₀ představuje koncentraci zkoušené látky mající za následek 50% úhyn či 50% snížení růstu nebo růstové rychlosti ve vztahu ke kontrolnímu vzorku.

Efekt odrazu (rebound efekt)

souhrnný pojem pro označení odezvy na provedenou akci. Není v podstatě rozhodující zda odezva žádaný výsledek provedené akce zvyšuje anebo snižuje až anuluje, i když nejčastěji se pojem používá k označení odezvy, která vyvolá činnosti vedoucí k negaci předpokládaného výsledku akce. Znalost existence efektu odrazu je důležitá při úvahách o snížení spotřeby zboží v důsledku jeho větší ekoefektivity a tím i možnostem snížení negativní zátěže na životní prostředí. Například jestliže spotřebitel začne používat nové auto s výrazně nižší spotřebou, mělo by dojít i k nižší negativní zátěži životního prostředí výfukovými plyny. V podstatě však k této skutečnosti dojde málokdy. Většinou nastane jeden ze tří druhů efektu odrazu:

• přímý, spotřebitel bude utrácet stejně, takže ujede více kilometrů a spotřeba pohonných hmot se nezmění anebo i stoupne,
• sekundární, spotřebitel ujede s automobilem stejný počet kilometrů, ale za ušetřené peníze nakoupí jiné zboží, třeba i s větším negativním dopadem,
• časový, nastává jen tehdy, když zlepšení přináší i časovou úsporu. Nižší spotřeba znamená méně časté tankování a snížení negativního dopadu na životní prostředí závisí na tom, jak spotřebitel získaný čas využije.

Literatura:
Mathias,B.: Technological progress and sustainable development, what about the rebound effect ? Ecological economics

Efektivita (effectiveness)

označuje dosažení požadovaných výsledků s minimálním výdajem použitých zdrojů, např. energie, materiálu, času, peněz. Porovnávané veličiny nemívají stejný rozměr. Ve většině případů se jedná o ekonomické zhodnocení, kde se dosažený účinek porovnává s vynaloženými náklady. Tak můžeme například zvažovat efektivitu nákladů vynaložených za účelem snížení negativního dopadu odpadů na životní prostředí. V případě, že jsme na jednotku nákladů dosáhli požadovaného, případně ještě více než požadovaného, snížení negativního dopadu, lze vynaložení nákladů považovat za efektivní. Na rozdíl od účinnosti (viz), závisí hodnocení efektivity na postoji posuzovatele, můžeme také hovořit o určité únosnosti daného opatření z hlediska jeho provozovatele.

EIA

zkratka z angl. názvu: Environmental Impact Assessment, viz posuzování vlivů na životní prostředí

Ekoagroturistika (ecoagrotourismus)

je pobyt na farmách ve vzdálených oblastech. Typickým příkladem jsou tzv. wufleři, tj. lidé, jež na farmách za byt a stravu vypomáhají a zároveň poznávají okolí. Velmi rozšířeno např. ve Skotsku, v Irsku.

Ekocida

Porušování, ničení životního prostředí za účelem zničení nepřítele, zejména používání chemických prostředků k otrávení a znehodnocení úrody, půdy, vody. Zhroucení celých společenství z ekologických důvodů.

Ekodesign (ecodesign)

proces navrhování a vývoje výrobku, kde se vedle klasických vlastností jako je funkčnost, ekonomičnost, bezpečnost, ergonomičnost, technická proveditelnost, estetičnost a pod., klade stejně velký důraz na dosažení minimálního negativního dopadu výrobku na životní prostředí, a to z hlediska jeho celého životního cyklu.

Název vznikl z anglického názvu ecodesign někdy psáno též EcoDesign. Používá se také zkratka DfE (Design for Environment). Je třeba poznamenat, že zcela nový, nyní stále více uváděný pojem "sustainable design" (udržitelný design nebo lépe design pro udržitelný rozvoj) není s pojmem ekodesign totožný. Pojem "udržitelný design" je širší, neboť při návrhu konstrukce výrobku jsou vedle faktorů, jež mají vliv na životní prostředí, posuzovány také faktory společenské (sociální) a ekonomické.

Literatura:
Remtová, K.: Ekodesign, MŽP Praha 2003, ISBN 80-7212-230-4

Eko-efektivita (eco-effectiveness)

Pojem po prvé uvedl švýcarský průmyslník Schmidheiny ve své knize Změna směru vydané v r.1992. V současné době existuje dvojí výklad:

Podle podnikatelské sféry je eko-efektivita:

„strategie pro dosažení ještě účinnějšího využití materiálů a energie a současného snížení finančních nákladů a negativních dopadů na životní prostředí (more from less - více z méně)“.

Podle nevládních organizací je eko-efektivita prostředkem jak snižovat absolutní hodnoty spotřeby materiálů a energie.

Tímto dvojím výkladem dochází pak k určitému chaosu kolem zadávání cílů a úkolů.

Literatura:
OECD Proceedings: Sustainable Consumption and Production, Clarifying the Concepts, OECD 1997)

Ekolabeling (ecolabelling)

je výraz, který původně označoval jak existenci ekoznačení, tj. označování výrobků, jejichž negativní dopad na životní prostředí byl nižší než dopad výrobků s nimi alternativních, tj. plnících ve sféře spotřeby tutéž funkci, tak i systém, kterým se označování provádělo.

Vzhledem k tomu, že časem se počet způsobů, které označují nějaký vliv výrobku na životní prostředí značně rozšířil, používá se v současné době pojmu ekolabeling jen pro tzv. "program environmentálního značení typu I", který se řídí mezinárodní normou ISO 14024 a lze jej definovat jako:

dobrovolný program třetí strany, podle něhož se na stanovenou časově omezenou dobu, uděluje licence opravňující k používání ekoznačky programu na tom produktu (výrobku nebo službě), jenž v dané výrobkové kategorii splňuje všechna předepsaná kritéria, což prokazuje, že v rámci této kategorie má daný produkt největší vhodnost z environmentálního hlediska v průběhu svého celého životního cyklu.

Ekoznačka programu má charakter ochranné známky a patří provozovateli systému. I když ekolabelingové systémy mohou být podle své správy: národní, nadnárodní nebo i mezinárodní, obsahují vždy složku výkonnou, která na základě jednání se žadateli jim uděluje licenci anebo je k udělení této licence navrhuje, a složku s poradní, výzkumnou a kontrolní funkcí, která se zbývá především dalším rozvojem ekolabelingového systému. Ve složení této složky musí být zastoupeni všechny tzv. zájmové skupiny, tj. především průmysl, obchod, zákazníci a spotřebitelé, věda a výzkum, akreditované laboratoře a nevládní ekologické organizace.

Ve světě existuje v současné době (rok 2004) 32 různých ekolabelingových systémů (programů), z nichž každý označuje ekologicky šetrné výrobky jinou ekoznačkou. První ekolabelingový systém vyvinulo Německo v roce 1978. Po deseti letech pak následovaly další země: Japonsko a Kanada v roce 1988 a v roce 1989 vznikl první nadnárodní ekolabelingový program pro skandinávské země (Švédsko, Finsko, Norsko). K intenzivnímu rozvoji ekolabelingových programů ve světě došlo na začátku 90-tých let XX.století, kdy mezi jinými vznikl v roce ekolabelingový program EU a v roce 1993 ekolabelingový program České republiky (viz heslo: Národní program udělování ochranné známky ekologicky šetrný výrobek). Přehled názvů existujících ekolabelingových programů je uveden pod heslem: Program environmentálního značení typ I.

Literatura:
Winters,J.,Davis,G.: Environmental Labelling Issues, Policies and Practices Worldwide, EPA, December 1998

Ekolabelingový program (ecolabelling programme)

viz ekolabeling

Ekologická stopa (ecological footprint)

je velikost plochy, která je nutná pro produkci zdrojů a uložení odpadů, jež určitá jednotka (občan, stát, komunita, apod.) z přírody odebírá a do přírody ukládá při uspokojování svých potřeb. Ekologickou stopu zavedli Kanaďané W.Rees a M.Wackernagel. Ekologická plocha se počítá stanoveným jednotným způsobem a považuje se za jeden z indikátorů udržitelného rozvoje. Jedná se o podobný indikátor jako je „Environmentální prostor“ (viz).

Literatura:
www.ekostopa.cz

Ekologická škoda (Environmental damage)

Škoda na produkčních funkcích životního prostředí, která má materiální hodnotu a v podstatě odpovídá obecné definici škody podle občanského zákoníků. Lze ji chápat jako ocenitelnou v penězích.

Ekologická újma (harm to the environment)

Ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti

§ 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí.

Pojmy ekologická škoda a ekologická újma se částečně překrývají, nejsou však totožné. Škodu na produkčních funkcích životního prostředí lze pojmově ztotožnit s obecnou definicí škody podle občanského zákoníku, škoda na mimoprodukčních funkcích životního prostředí odpovídá pak ekologické újmě v rozsahu ztráty nebo oslabení přirozených funkcí životního prostředí, a to těch funkcí, které jsou mimoprodukční.

Zákon. 17/1992 Sb. Ukládá v § 17 v oblasti ekologické újmy každému, kdo ji způsobí obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho částí. Pokud tento postup není možný nebo z vážných důvodů účelný, přistoupí se k tzv. Náhradnímu plnění, což znamená náhradu ekologické újmy jiným způsobem. Pokud ani tento postup není možné realizovat, nahrazuje se újma v penězích.

Ekologická ekonomie (ecological economics)

Pojem není totožný s pojmem environmentální ekonomie. Principy ekologické ekonomie: svět přírody má inherentní hodnotu, postoj úcty, odpovědnosti, správcovství, blahobyt závisí nejen na spotřebě, ale i na kvalitě našeho vztahu k přírodě, k ostatním lidem i k sobě samým, lidé jsou nejen konzumenti a producenti, ale i občané, trh není vždy nejlepším arbitrem, rozhodování v mnoha případech přísluší obcím a politické sféře.

(C. Hamilton, N. Johanisová)

Ekologická daňová reforma (environmental tax reform)

spočívá ve zvýšení daní a poplatků na životní prostředí za současného snížení daní, které souvisejí s lidskou prací (daň z příjmu, sociální pojištění ...). Celková daňová zátěž by měla zůstat nedotčená.

Konkrétní návrhy, co zdanit, jsou různé. Všechny se ale shodují, že je třeba zdanit to, čeho se nedostává (přírodu, zdroje) a to, co škodí (znečištění, odpady), nikoliv to, čeho je nadbytek (pracovní sílu) či to, co je užitečné (statky a služby) (je třeba zdanit "nedostatky", ne "statky"). Zobecněně: je třeba zdanit „throughput“ - materiálový průtok ekonomickým systémem, a to buď na začátku (materiálové vstupy s vysokou entropií - suroviny, fosilní paliva) nebo na konci (odpady, znečištění).

EDR by měla být doprovázena vzdělávací kampaní a přímými ekonomickými nástroji typu standardů energetické úspornosti, promyšleným programem státní podpory v oblasti snižování energetické a materiálové náročnosti (včetně výzkumu), státními výdaji na veřejnou dopravu apod. V praxi existují povzbudivé příklady využití ekologických daní, nikoliv ale zatím jako součást komplexní EDR. [1]

Ekologické limity (environmental limits)

Limitující faktory „života“. Lze je rozdělit na abiotické, biotické (genofondové, ekostabilizační), socioekonomické (ochrana přírody, ochrana přírodních zdrojů, ochrana technických prvků, ochrana kulturního dědictví, ochrana lidského zdraví) a komplexní limity (postihují synergické jevy).

Ekonomické optimum znečištění

Ekonomicky efektivní způsob ochrany prostředí je založen na analýze nákladů na ochranu prostředí a škod ze znečištění, jejímž výsledkem je nalezení tzv. minima celkových nákladů na ochranu prostředí. Pokud by takto stanovená ochrana přesto vedla k nenávratným škodám na lidském zdraví či přírodě, je oprávněné stanovit vědecky podložený limit znečištění (tzv. ekologický či sociální limit znečištění), jehož dosažení bude vyžadovat náklady vyšší.

Ekologické závazky (environmental commitment)

jsou závazky vyplývající ze správního rozhodnutí uloženého podle zvláštních předpisů příslušným orgánem státní správy životního prostředí.

Náklady na vypořádání ekologických závazků mohou zahrnovat náklady na průzkumy ekologické závady, analýzu rizika a její aktualizace, projekt a realizaci nápravných opatření, činnost odborného dohledu (tj. supervizní dohled, přezkum věcného rozsahu staré ekologické závady, výsledků průzkumů i analýzy rizika), náklady na úhradu pilotního ověření nové technologie.

Za ekologické závazky se nepovažují majetkové sankce a náhrady škody na majetku a zdraví třetích osob, vzniklé v souvislosti s ekologickou závadou.

Ekologické zemědělství (organic farming)

je podle zákona č.242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství: „zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat v souladu s požadavky zvláštního právního předpisu (Z.č.246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů).

Literatura:
Zákon č.242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č.368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Ekologický audit (environmental audit)

Posouzení ekologické zátěže a ekologických závazků. Využívá se při posouzení vhodnosti investičního záměru (budování infrastruktury, průmyslových zón, průmyslových objektů, apod.), při změně vlastnických vztahů k nemovitostem (významný podklad při prodeji, nákupu a dalších formách transformace nemovitostí ve vztahu k dřívějším činnostem).

Zahrnuje: zhodnocení dodržování platných právních předpisů v oblasti životního prostředí, zhodnocení předchozího využití území z pohledu možné ekologické zátěže, využití archivních leteckých snímků, průzkum ekologické zátěže pozemků a objektů, posouzení stávajících ekologických závazků, návrh finančního ohodnocení případných ekologických závazků a ekologické zátěže, návrh nápravných opatření.

Ekologický audit interní

Hodnocení souladu s legislativou v oblasti životního prostředí, environmentálního chování podniku, apod. Zahrnuje: posouzení dodržování platných právních předpisů v oblasti životního prostředí, vyhodnocení případných nesouladů s platnou legislativou v oblasti životního prostředí, identifikaci a vyhodnocení významných aspektů činností, výrobků a služeb ve vztahu k životnímu prostředí, určení nejzávažnějších aspektů ve vztahu k životnímu prostředí, stanovení priorit opatření k nápravě nevyhovujícího stavu, návrh postupu nápravných opatření, návrhy systému řízení podniku z hlediska ochrany životního prostředí.

Ekologický batoh (ecological rucksack)

zavedl Němec Schmidt-Bleek. Jedná se o celkovou spotřebu materiálů připadajících na jednu osobu za jeden rok. Podle provedených výpočtů spotřebují občané Nizozemí, Německa a USA cca 80 t materiálů za rok. Nepočítá se voda a vzduch. Občané Japonska spotřebují o polovinu méně. Největší část spotřeby materiálů tvoří vždy fosilní paliva, důlní a stavební materiály. Něco přes čtvrtinu tvoří nadloží těžených hornin, odpady při těžbě dřeva a jiné výrobní odpady, které nejsou v žádném systému výkaznictví.

Literatura:

1. Moldan,B.: Ekologická dimenze udržitelného rozvoje,str.26, Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2001, ISBN 80-246-0246-6
2. Wackernagel,M., Rees,W.E.: Our Ecological Footprint, Reducing Human Impact on the Earth, New Society Publishers, Canada 1995, ISBN 1-55092-251-3

Ekologický luxus

Je ekologicky příznivé chování, které uvědoměle zmenšuje ekologickou stopu, v různé míře je schopno sebeomezení a vztahuje se k nemateriálním, kulturou oceňovaným hodnotám. Označuje spíše prvky nebo segmenty chování než celý životní způsob. (Librová, 2003)

K příkladům lze zařadit např. kupování místních potravin, produktů ekologického zemědělství, kupování nápojů ve vratných lahvích apod. Znamená to, že si vědomě počínáme ekologicky příznivěji, avšak za cenu určitého úsilí, námahy, odřeknutí, vyšších finančních nároků apod.

Ekologie (ecology)

věda zabývající se vzájemnými vztahy mezi živými organismy navzájem a prostředím, kde žijí.

Ekosystém (ecosystem)

Ekologický pojem. Definice uvedená v zákoně č.17/1992 Sb., o životním prostředí jej vymezuje jako: „funkční soustavu živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase“.

Ekotoxicita

Nebezpečná vlastnost odpadu uvedená v příloze č. 2 zákona č. 185/2001 Sb. O odpadech. Ekotoxické jsou odpady, které představují nebo mohou představovat akutní nebo pozdější nebezpečí pro životní prostředí definované touto vyhláškou.

Ekoturistika (ecotourism)

byla definována v roce 1991 Mezinárodní společností pro ekoturismus (The International Ecotourism Society, zkratka TIES) jako: odpovědné cestování ve vzdálených přírodních nebo chráněných či málo navštěvovaných oblastech, které nenarušuje tamní životní prostředí a přispívá k pohodě místních obyvatel. Viz také udržitelný cestovní ruch a Evropskou chartu pro udržitelný cestovní ruch.

Literatura:
Ecotourism and sustaiability, Industry and Environment, No.3-4, Volume 24, July-December 2001, UNEP, ISSN 0378-9993

Ekoúčinnost (eco-efficiency)

Termín byl do literatury zaveden v roce 1992 Světovou podnikatelskou radou pro udržitelný rozvoj (The World Business Council for Sustainable Development, zkratka WBCSD). Zdůrazňuje nutnost spojení ekologických a ekonomických aspektů. Je definován jako:

"produkování konkurence schopného zboží a služeb, jež uspokojuje potřeby člověka a zvyšuje kvalitu života, přičemž v průběhu svého celého životního cyklu progresivně snižuje ekologické dopady a dopady na zdroje a to při nejmenším na úroveň stanovené únosné kapacity Země“.

Ekoúčinnost je kombinace ekonomické a ekologické účinnosti a v podstatě znamená udělat více z méně čili produkovat více zboží a služeb s menší spotřebou energie a přírodních zdrojů a s produkcí menšího množství odpadů a znečištění.

Pojmy eko-účinnost a čistší produkce jsou považovány za zaměnitelné. Je třeba upozornit na rozdíl mezi nimi, který je dán prioritou řešení problému. U eko-účinnosti se hledá ekonomicky výhodné řešení, které zároveň bude pozitivní i z hlediska životního prostředí. U čistší produkce se vychází z druhé strany, hledá se takové řešení, které sníží negativní dopad na životní prostředí, ale zároveň bude výhodné i z ekonomického hlediska.

Literatura:
OECD: ENV/EPOC/PPC(2000)10

www.uneptie.org/pc/cp/understanding_cp/related_concepts.htm, datum stažení 21.2.05

Eko-zásobování (eco-procurement)

je pojem označující takové zásobování (nakupování ve větším měřítku) veřejné správy a i jiných veřejných institucí, které je ekonomické (nakupuje se jen nezbytně nutné zboží) a ekologické (při nákupu se dává přednost výrobkům s nejnižším negativním dopadem na životní prostředí). Při těchto nákupech jsou ohledy na životní prostředí začleněny do všech stádií nákupních procesů, tj. od zvážení zda je opravdu nutné nákup uskutečnit až k nákupu ekologicky šetrných produktů. Při ekozásobování je zapotřebí, aby s nákupčím spolupracoval environmentální odborník. Většinou se při výběru zboží vychází z kritérií stanovených v ekolabelingových programech (viz). Jak ukazuje praxe snižuje ekozásobování významně nejen náklady, ale i negativní vlivy na životní prostředí. Vzhledem k tomu, že potenciál eko-zásobování je veliký, je třeba, aby veřejná správa a veřejné instituce tohoto nástroje co nejvíce využívaly a tím významně přispívala k udržitelné spotřebě a výrobě.

Literatura:
Clement,S., Erdmenger,Ch., Ochoa,A.: Eco-Procurement Programme, ICLEI, Freiburg 2002, Germany

Clement,S., Erdmenger,Ch., Ochoa,A.: European Eco-procurement Programme and Eco-Efficient Economy (ICLEI EPP), ICLEI Germany

Internet: www.iclei.org/ecoprocura

Ekoznačka (eco-label)

Pojem ekoznačka se obecně používá pro stanovené přesně určené environmentální značky ekolabelingových systémů (programů environmentálního značení I typu, viz),.Například pro německého Modrého anděla, nordickou Bílou labuť apod. (viz).

Ekoznačky mají charakter ochranné známky.

(viz také pojem environmentální značka)

EMAS (EMAS)

je zkratka z angl.názvu "Eco-Management and Audit Scheme", což je název programu Evropské unie, který byl zaveden Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č.1836/1993, o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS). V roce 2001 bylo uvedené nařízení novelizováno a nahrazeno stejnojmenným Nařízením č.761/2001 ze dne 19.března 2001.

Z hlediska environmentální politiky se program EMAS řadí mezi dobrovolné nástroje s regulačním působením, neboť jeho cílem je podporovat neustálé zlepšování celkového vlivu organizací na životní prostředí a to:

1. vytvořením a zaváděním systémů řízení podniků z hlediska ochrany životního prostředí, jak je popsáno v příloze I jmenovaného nařízení,
2. systematickým, objektivním a pravidelným hodnocením výkonu těchto systémů, jak je popsáno v příloze I jmenovaného nařízení,
3. poskytnutím informací o vlivu činnosti organizace na životní prostředí a otevřeným dialogem s veřejností a ostatními zúčastněnými stranami,
4. aktivním zapojením zaměstnanců v organizaci a vhodným počátečním a dalším výcvikem, který umožní aktivní účast na úkolech uvedených pod a).

Podnik, který se rozhodne účastnit se daného programu si musí podle jmenovaného Nařízení zavést systém řízení z hlediska ochrany životního prostředí nebo-li jinými slovy environmentální manažerský systém (viz). V praxi to znamená, že podnik nejprve určí všechny své vlivy, jimiž působí na životní prostředí (tzv. environmentální aspekty) a na jejich základě si stanoví environmentální politiku čili cíle týkající se snižování negativního dopadu na životní prostředí a do svého stávajícího systému řízení zabuduje organizační strukturu, plánování, odpovědnosti, techniky, postupy, procesy a zdroje pro rozvoj, provádění, posouzení a podporu této environmentální politiky. Vybudování systému řízení ochrany životního prostředí a jeho funkčnost pak pravidelně kontroluje (audituje) podle pravidel jmenovaného Nařízení nezávislá organizace a s výsledky jsou zveřejňovány.

V České republice byl Program EMAS ustanoven na základě Usnesení vlády České republiky č.466/1998, o schválení Národního programu zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí. Na základě tohoto usnesení byla zřízena Rada programu EMAS a Agentura EMAS jako odpovědné orgány Programu EMAS. Byla vydána Pravidla k zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí" a jmenován akreditační orgán Programu EMAS, kterým se stal Český institut pro akreditaci (ČIA).

V návaznosti na novelizaci Programu EMAS v EU, byl Program EMAS novelizován i v ČR, a to Usnesením vlády České republiky č.651/2002, o aktualizaci Národního programu zavedení systému řízení podniku a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (Aktualizovaný program EMAS).

Analogickým nástrojem k programu EMAS je zavádění systému environmentálního managementu (viz) podle ISO 14001.

Literatura:
Nařízení Rady EHS č.1836/93 o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (v originále: Council Regulation (EEC) No 1836/93 of 29 June 1993 allowing voluntary participation by companies in the industrial sector in Community eco-management and audit scheme“.

Nařízení č.761/2001 o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí, tzv EMAS II.

Mikoláš,J.,Moucha,B.: Váš podnik a životní prostředí při vstupu České republiky do Evropské unie, Příručka pro podnikatele, MŽP Praha 2004, ISBN 80-7212-268-1

Emise (emissions)

jsou látky, které jsou vypouštěny do životního prostředí. V naší literatuře se tento pojem nejčastěji používá pro látky vypouštěné do ovzduší. Množství emisí se udává v hmotnostních nebo objemových jednotkách vypouštěné škodlivé látky za určitou dobu, většinou za rok.

Emise je třeba rozlišovat od imisí, což jsou látky, na které se emise přemění po svém vypuštění do ovzduší v důsledku reakce s dalšími v ovzduší přítomnými látkami. Často mohou vzniknout látky ještě škodlivější. Množství imisí se udává v koncentračních jednotkách, např. v mikronech na kubický metr vzduchu. 

Emisní audit

Ověřování emisních hlášení dle Vyhlášky MŽP ČR 696/2004 Sb., kterou se stanoví postup zjišťování, vykazování a ověřování množství emisí skleníkových plynů. Dle Vyhlášky MŽP č. 696/2004 Sb. má provozovatel zařízení povinnost zjišťovat a vykazovat množství emisí skleníkových plynů ze zařízení podle podmínek uvedených v Povolení. Doklady o ověření množství emisí je provozovatel zařízení povinen předložit Ministerstvu životního prostředí do 31. března běžného kalendářního roku.

Podkladem pro ověření je množství emisí vykázané provozovatelem. Předmětem ověření je spolehlivost, věrohodnost a přesnost použitého způsobu zjišťování, vykázaného množství emisí a dalších souvisejících údajů.

Emisní faktor

Střední měrná výrobní emise typická pro určitou skupinu zdrojů § 2 písm. F) vyhlášky č. 356/2002 Sb. Emisní faktor slouží vedle látkové bilance technologického procesu k výpočtu emisí. Emisní faktory zprostředkovaně slouží pro výpočet poplatků za znečišťování ovzduší podle § 19 zákona.

Emisní limit (emission limit)

Emisním limitem je maximální možné množství emise, jejíž produkce je ještě legální.

Emisní limity pro stacionární zdroje se člení na obecné emisní limity (jsou stanovené pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich skupiny) a specifické emisní limity (stanoveny u jmenovitě uvedených stacionárních zdrojů). Pokud pro danou látku není stanoven u stacionárního zdroje specifický emisní limit, je provozovatel povinen plnit obecný emisní limit.

Emisní limity pro výrobky vybavené spalovacím motorem (zpravidla mobilní zdroje) se stanoví na základě zákona o technických požadavcích na výrobky, popř. zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

Zákon č. 76/2002 Sb. (o integrované prevenci), zákon č. 86/2002 Sb. (o ochraně ovzduší), nařízení vlády č. 61/2003 Sb. (o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových a odpadních vod).

Emisní obchodování

Obchod s emisemi navržený Kjótským protokolem z roku 1997 jako jeden z tzv. flexibilních mechanismů. Systém pro podporu realizace opatření v oblastech, kde je to nejlevnější.

EMS

zkratka z anglického názvu Environmental Management System tj. systém environmentálního managementu (viz)

Energetické služby se zárukou EPC (energy performance contracting)

je komplexní služba zahrnující návrh, přípravu, zajištění financování a realizaci opatření převážně investiční a organizační povahy, které zajistí snížení provozních nákladů zákazníka zejména na výrobu, distribuci a užití energie. Ušetřené provozní náklady slouží ke splácení investice, přičemž potřebné snížení nákladů je zákazníkovi smluvně garantováno.

Energetický audit

má za cíl zmapovat současný stav energetického hospodaření daného objektu (budovy, výrobního provozu), identifikovat potenciál energetických úspor, navrhnout možná opatření k jejich dosažení a zhodnotit ekonomickou návratnost těchto opatření.

Povinnost zpracovat energetický audit ukládá zákon o hospodaření s energií č. 406/2000 Sb. a zákon v novelizovaném znění č. 177/2006 Sb. větším spotřebitelům energie. Náležitosti energetického auditu potom upravuje vyhláška č. 213/2001 Sb. a její novela č. 425/2004 Sb. Rozhodující pro povinnost zpracovat energetický audit budov či zařízení je celková roční spotřeba všech druhů a forem energie ve všech odběrných místech provozovaných pod jedním identifikačním číslem organizace (IČO). Tato povinnost nastává:

pro organizační složky státu, kraje, obce a jejich příspěvkové organizace od celkové roční spotřeby energie 1 500 GJ

pro fyzické a ostatní právnické osoby od celkové roční spotřeby energie ve výši 35 000 GJ.

Energetický generel

viz. Územní energetická koncepce

Energetický štítek obálky budovy

Dle normy ČSN 73 0540, musí jednotlivé konstrukce domu splnit která definuje i tzv. Energetický štítek obálky budovy. (Pozor na záměnu s Průkazem energetické náročnosti budovy). Štítek hodnotí kvalitu izolování domu.

Environmentálně benigní technologie (environmental benign technologies)

Komise EU definuje pojem environmentální technologie jako všechny technologie, popřípadě činnosti, jejichž použitím se snižuje negativní působení na životní prostředí. Nezáleží na tom, zda jde o technologie, které působí preventivně, zabraňují vzniku či vstupu škodlivých látek do životního prostředí, tzv. environmentálně benigní (zdravé) technologie (viz) nebo koncové technologie (viz) nebo technologie využívající účinněji přírodní zdroje či technologie ozdravující poškozené životní prostředí (např. dekontaminace zeminy znečištěné ropnými látkami).

Literatura:
Commission report of 13 March 2002, environmental technology for sustainable development (http://europa.eu.int/scadplus/leg/en)

Environmentálně upravený čistý domácí produkt (EDP)

získáme odečtením nákladů spojených s čerpáním a degradací přírodních zdrojů z čistého domácího produktu (NDP).

Environmentálně upravená čistá tvorba kapitálu (ECF)

Ukazatel tvorby kapitálu po odečtení nákladů spojených se spotřebou přírodního kapitálu.

Environmentálně upravený národní důchod (ENI)

získáme připočtením čistých důchodů ze zahraničí k environmentálně upravenému čistému domácímu produktu. Je doporučován také dodatečný odpočet čistých nákladů spojených s přenosem znečišťujících látek přes hranice.

Environmentální akční program (EAP)

Strategický dokument environmentální politiky EU. Prvním Environmentální akční program bylo schválen v listopadu 1973. Přijal vzájemnou závislost ekonomického rozvoje, prosperity a péče o životní prostředí a deklaroval, že “ochranu životního prostředí patří k zásadním úkolům ES”. Zdůrazňoval potřebu úplného vyhodnocení dopadů ostatních politických snah, aby bylo možné vyhnout se škodlivým aktivitám. V tomto smyslu již obsahoval základní podobu mnoha myšlenek pozdějšího modelu “trvale udržitelného rozvoje”. Druhý EAP (1977 - 1981) byl v podstatě pokračováním a rozvíjením prvního akčního programu, zejména pokud jde o přístup a cíle. Třetí (1982 - 1986) a částečně Čtvrtý (1987 - 1992) EAP odrážely podstatnou změnu v politickém přístupu. Byly mnohem více svázány s uskutečňováním společného trhu. Třetí EAP zdůrazňoval potenciální rizika a výhody environmentální politiky pro společný trh. Environmentální politika byla podřízena cílům vnitřního trhu - byla harmonizována, aby se předešlo pokřivování konkurenčních vztahů a vzniku netarifních bariér kvůli rozdílnosti národních norem pro jednotlivé výrobky. Byl také pozměněn přístup k environmentální politice.

Literatura:
Centrum pro otázky životního prostředí UK

Environmentální aspekt (environmental aspect

oficiální definice pojmu je uvedena v normě ČSN EN ISO 14001 a zní:

"environmentální aspekt je prvek činností, výrobků nebo služeb organizace, který může ovlivňovat životní prostředí".

Viz také environmentální dopad.

Environmentální audit (environmental audit)

Environmentální audit je nástroj, jehož cílem je určit, do jaké míry podnik dodržuje zákony, nařízení a vyhlášky týkající se životního prostředí a jak dodržuje své vlastní směrnice. Environmentální audit se provádí měřením a porovnáním činností podniku se stanovenými kritérii. Environmentální audit tak umožňuje udržet nebo dokonce zmírnit dopady činností podniku na životní prostředí, zajistit dodržování všech legislativních požadavků ze strany podniku (a tím se vyhnout případným pokutám) aj., podle zaměření auditu, které si podnik zvolí. Environmentální audit je součástí systému environmentálního managementu (EMS) a je povinný pro společnosti, které mají certifikaci ISO 14001 nebo EMAS. Audity mohou provádět jak externí konzultanti, tak vlastní vyškolení pracovníci.

Environmentální dohody (environmental agreement)

viz dobrovolné environmentální dohody

Environmentální dopad (environmental impact)

je oficiálně definován v normě ČSN EN ISO 14001 jako:

"jakákoli změna v životním prostředí, ať nepříznivá či příznivá, která je zcela nebo částečně způsobena činností, výrobky či službami organizace".

Pojem se používá i mimo oblast environmentálních manažerských systémů, a to většinou pro vyjádření celkové změny, jež nějaký environmentální aspekt (vnější vliv) způsobí celkově v životním prostředí.

Environmentální ekonomie (environmental economics)

je sub-disciplína a rozšíření konvenční neo-klasické ekonomie, vychází z jejích předpokladů a myšlenkových schémat. Vzniká v 70. letech ve snaze vysvětlit a pomoci řešit environmentální problémy. Vychází ze stejných principů jako klasická ekonomie – je antropocentrická, hodnotu má jen to, co zvyšuje blahobyt, vykořisťovatelský postoj k přírodě, blahobyt závisí na spotřebě (v šir. smyslu), lidé jsou definováni jako konzumenti a producenti, rozhodování je nejlépe nechat na trzích.

Environmentální ekonomie se snaží hodnotit životní prostředí tak, aby fungoval trh (a aby příroda nebyla ničena) s využitím následujících nástrojů:

1. Regulace státem pomocí ekonomických a legislativních nástrojů - daně, cla, poplatky nahrazují selhání trhu.
2. Vytvořením trhů pro environmentální služby a statky. Toto je nový argument v 90. letech, který postuluje, že externality vznikají nedokonalou alokací majetkových práv. Je proto třeba rozparcelovat např. řeku, divokou přírodu, vše, co ještě nemá pána. Nový majitel přírodního zdroje bude pak vlastním zájmem motivován k péči o něj, bude vyžadovat úhradu za jeho znečištění apod.
3. Vytvořením tzv. stínových cen pomocí technik mimotržního oceňování:

Literatura:
C. Hamilton, N. Johanisová

Environmentální fiskální reforma

vedle ekologické daňové reformy (EDR) zahrnuje zavedení obchodovatelných emisních kvót, reformu systému dotací, především odstranění těch environmentálně nepříznivých, a podporu dalších environmentálních opatření.

Environmentální indikátory podnikání

Indikátory jsou číselné informace vypočítané z několika údajů (např. množství odpadu v kg za rok na jednotku produkce/na jednoho zaměstnance/na 1 000 Kč obratu). Environmentální indikátory na jednu stranu kvantifikují a dávají informace do souvislostí a rámců (spíše než třeba absolutní čísla – celková produkce odpadů za rok), na druhou stranu poskytují jednodušší, snadněji pochopitelné informace než velká množství údajů různého typu. Přinášejí klíčové informace pro správná rozhodnutí při řízení, usnadňují komunikaci v rámci podniku i navenek a umožňují také např. srovnávat environmentální výkonnost jednotlivých podniků nebo hodnotit plnění cílů environmentální politiky podniku.

Environmentální limity

Můžeme shrnout jako biodiversitu (biologickou rozmanitost na úrovni genetické, vnitrodruhové, mezidruhové a společenské, tedy kulturní diversitu), funkční ekosystémy a globální životodárné biosférické systémy.

Environmentální náklady

náklady spojené s reálným nebo potenciálním čerpáním ekonomických aktiv. Na tyto náklady může byt pohlíženo ze dvou rozdílných hledisek:

1. jako náklady způsobené, tzn. náklady spojené s ekonomickou aktivitou jednotky, reálně nebo potencionálně způsobující znečištění nebo čerpání aktiv životního prostředí,
2. jako náklady vyvolané, tzn. náklady, které nese jednotka nezávisle na tom, zda nega tivní vliv na životní prostředí vychází od ní.

Environmentální pojištění (environmental insurance)

je tržně orientovaný nástroj politiky životního prostředí. Ve vyspělých zemích se začíná objevovat koncem 80-tých let. U nás se také připravuje.

Literatura:
Štěpánek,Z., Jílková,J.: Malý výkladový slovník z oblasti ekonomiky životního prostředí

Environmentální politika (environmental policy)

V současné době se můžeme setkat s dvojím významem:

1. označení pro politiku zabývající se ochranou životního prostředí všeobecně
2. označení environmentální politiky v rámci zavádění environmentálního manažerského systému.

V prvním případě lze environmentální politiku definovat jako:

soubor nejrůznějších opatření, jimiž se při řízení určitého celku (státu, regionu, podniku a pod.) vědomě působí na chování lidí tak, aby svou činností nejen nepoškozovali životní prostředí, ale přispívali k jeho ozdravění.

Pod pojmem poškozování životního prostředí se obecně rozumí znehodnocování přírodních ekosystémů, ke kterému může dojít jak stálým odběrem nereprodukujících se látek, např. neobnovitelných surovin, tak i vnášením látek škodlivých, např. jedů nebo látek nezapadajících do přírodního koloběhu, nerozložitelných atp. V posledně jmenovaném případě se také používá pojem znečišťování životního prostředí.

Soubor opatření, jež environmentální politiku tvoří, je dán cílem, koncepcí, strategií, nástroji a orgány zajišťujícími koncepční, výkonnou a kontrolní činnost. V zahraniční literatuře se často zdůrazňuje ještě další prvek environmentální politiky, a to tzv. "cílové skupiny". Pod tímto pojmem se rozumí skupiny, na které se daná environmentální politika prioritně zaměřuje.

Zařazení "cílových skupin" mezi hlavní prvky environmentální politiky odráží určitou závislost environmentální politiky na charakteru celku, při jehož řízení se uplatňuje. Tato závislost, která je pro environmentální politiku z hlediska resortních politik, specifická, se s postupem doby zvyšuje.

V druhém případě je definice environmentální politiky uvedena v normě ČSN EN ISO 14001 a zní: "environmentální politika je prohlášení organizace o jejích záměrech a zásadách, vztahujících se k jejímu celkovému environmentálnímu profilu, které poskytuje rámec pro činnost organizace a pro stanovení environmentálních cílů a cílových hodnot".

Environmentální politika podniku

Environmentální politika (politika ochrany životního prostředí) je prohlášení organizace o jejích záměrech a zásadách ve vztahu k životnímu prostředí. Poskytuje rámec pro činnosti organizace a pro stanovení environmentálních cílů a odpovědnosti. Vytvoření environmentální politiky může být důležitým prvním krokem při tvorbě a zavádění vlastního systému environmentálního managementu (EMS). Politiku by mělo sestavit a podepsat vedení společnosti a zároveň ji projednat se zaměstnanci a představit partnerům a zákazníkům. Také by měl být určen pracovník, který se bude po určitém časovém období (rok) zabývat revizí politiky a jejích cílů.

Environmentální profil (environmental performance)

je pojem, který se obecně používá pro označení výkonnosti daného systému z hlediska snižování negativních dopadů na životní prostředí.

Pro environmentální manažerské systémy je definován ve třech normách.

Definice z normy ČSN EN ISO 14001 Systémy environmentálního managementu - Specifikace s návodem pro její použití, zní: "měřitelné výsledky systému environmentálního managementu vztažené na řízení environmentálních aspektů samotnou organizací, založené na environmentální politice, cílech a cílových hodnotách."Definice z normy ČSN EN ISO 14031 Environmentální management – Hodnocení environmentálního profilu – Směrnice, je poněkud jednodušší: „environmentální profil jsou výsledky procesu, jímž organizace řídí své environmentální aspekty“.

Environmentální prohlášení (environmental declaration)

je pojem definovaný normou ČSN EN ISO 14020 spolu s pojmem environmentální značka jako: "tvrzení, které poukazuje na environmentální aspekty výrobku nebo služby.

Poznámka: Environmentální značka nebo prohlášení může mít podobu sdělení, symbolu nebo obrazce na výrobku nebo na obalu výrobku, v dokumentaci k výrobku, v technických bulletinech, v reklamě nebo v propagaci, mezi jinými možnostmi."

Viz také: Environmentální prohlášení typu III.

Environmentální prohlášení typu III (type III environmental declaration)

je pojem definovaný normou ČSN ISO/TR 14025 jako:

"kvantifikované environmentální údaje o výrobku s předem stanovenými kategoriemi parametrů založenými na souboru norem ISO 14040, ale nevylučující doplňkové environmentální informace poskytované v rámci programů environmentálních prohlášeních typu III".

V podstatě se jedná o soupis těch vlastností výrobku, které mají nějaký vliv na životní prostředí, přičemž dopad těchto vlivů na životní prostředí je posouzen pomocí metody LCA, jejíž provádění je normalizováno souborem norem ISO 14040 (u nás ČSN EN ISO 14040 až 14049). Vedle vlivů posouzených normalizovanou metodou LCA může výrobce uvést i další důležité parametry.

Význam zavedení environmentálního prohlášení spočívá v tom, že je alespoň částečně vnášen určitý řád (normalizace) do prohlášení výrobců o jejich výrobcích. Vznikají tak základy pro snazší vzájemné porovnání alternativních výrobků z hlediska vlivů na životní prostředí, což má velký tržní význam, neboť spotřebitelé by na základě environmentálních prohlášení měli dávat přednost výrobkům s nižším negativním dopadem na životní prostředí. Rostoucí poptávka po těchto výrobcích by měla vést k rostoucí nabídce a tím i k dalšímu snižování negativních dopadů na životní prostředí.

Environmentální prostor (environmental space)

je výraz, který určuje jaké množství energie, vody, půdy, neobnovitelných zdrojů a dřeva je možné trvale využívat, většinou v roční dávce. Udává tak strop dovolené úrovni používání zdrojů. Výraz pro výpočet environmentálního prostoru byl navržen holandským ekonomem H.Opschoorem a organizací Přátelé Země. Používá se jako indikátor udržitelného rozvoje, podobně jako ekologická stopa (viz) nebo ekologický batoh (viz).

Na rozdíl od ekologické stopy používá přímo jednotky dané spotřební složky a nepřevádí je na plochu.

Environmentální reporty

Enviromentální reporty (zprávy) jsou výroční zprávy o tom, jaké dopady má činnost podniku na životní prostředí a jak podnik s těmito dopady nakládá. Dobře zpracovaná zpráva zahrnuje environmentální politiku společnosti, údaje o dopadech na životní prostředí a plány na snižování těchto dopadů. Environmentální zprávy mohou být publikovány společně s finanční výroční zprávou společnosti a mohou být uveřejněny na stránkách společnosti.

Environmentální reporty patří spolu s environmentální politikou k prvním a nejméně náročným opatřením, které může podnik přijmout na cestě k šetrnějšímu přístupu k životnímu prostředí. Pro samotnou zprávu není třeba provádět složitější analýzy ani spolupracovat s externími konzultanty. Je třeba určit cílovou skupinu, pro kterou bude zprávy vytvářeny, v návaznosti na ni data, která budou shromažďována, a konečně pracovníky, kteří tato data budou shromažďovat (potřebné údaje podnik velmi často již má, jen je třeba je zpřístupnit), a pracovníka pověřeného sestavením zprávy.

Environmentální statky

viz Veřejné statky

Environmentální technologie (environmental technology)

Komise EU definuje pojem environmentální technologie ve své zprávě (lit.1) velmi široce, jako všechny technologie, popřípadě činnosti, jejichž použitím se snižuje negativní působení na životní prostředí. Nezáleží na tom, zda jde o technologie, které působí preventivně, zabraňují vzniku či vstupu škodlivých látek do životního prostředí, tzv. environmentálně benigní (zdravé) technologie (viz) nebo koncové technologie (viz) nebo technologie využívající účinněji přírodní zdroje či technologie ozdravující poškozené životní prostředí (např. dekontaminace zeminy znečištěné ropnými látkami).

Literatura:
Commission report of 13 March 2002, environmental technology for sustainable development (http://europa.eu.int/scadplus/leg/en)

Environmentální tvrzení (Environmental claim)

je pojem, který je definován normou ČSN ISO 14021 jako:

"prohlášení, značka nebo obrazec, který poukazuje na environmentální aspekt výrobku, součástky nebo obalu".

Z hlediska nomenklatury environmentálního značení je environmentální tvrzení také často označováno jako "environmentální značení typu II". Citovaná norma uvádí požadavky, které musí environmentální tvrzení splňovat, Environmentální tvrzení nemusí být ověřováno. Za jeho správnost je zodpovědný jeho vyhlašovatel, nicméně by měl, je-li o to požádán, poskytnout informace, které dokládají pravdivost údajů uvedených v environmentálním tvrzení.

Případné další podrobnosti o ověřování a užívaných značkách lze najít v ČSN ISO/TR 14021.

Environmentální účetnictví

Environmentální účetnictví se zaměřuje na finanční aspekty dopadů podnikových činností na životní prostředí. Výkazy environmentálního účetnictví shromažďují a předkládají environmentální výdaje společnosti za dané období – jsou zaprvé zdrojem informací pro vedení podniku, zadruhé mohou být použity pro prezentaci podniku navenek.

Environmentální účetnictví sleduje především: množství a hodnotu surovin, ze kterých se během produkce stane odpad nebo které se během produkce ztratí; náklady na zpracování odpadů a na jejich likvidaci; náklady, které vznikají v důsledku dodržování všech nařízení a norem.

Zavedení environmentálního účetnictví může být prvním krokem k zavedení Environmentálního manažerského účetnictví (EMA) a k získání certifikace EMAS nebo ISO 14001. [1]

Environmentální vliv (environmental influence)

Pojem není oficiálně definován. Obecně se pod tímto pojmem rozumí vliv schopný způsobit změnu v životním prostředí. Viz také pojmy environmentální dopad a environmentální aspekt.

Environmentální výrobkově orientovaná politika (environmental product oriented policy)

je politika, která se zaměřuje na životní cyklus výrobku s účelem najít příčiny jeho hlavních negativních vlivů na životní prostředí a tyto příčiny odstranit anebo jejich působení snížit.

Cílem výrobkově orientované environmentální politiky je stimulace výrobců k výrobě ekologicky šetrných výrobků, spočívající většinou ve snížení negativních vlivů procesních toků životních cyklů výrobku.

Environmentální značení (environmental labelling)

Pod pojem environmentální značení se laicky zahrnují všechny druhy značení (v grafické i písemné formě, tj. značky, loga, obrazce, prohlášení, popisky, firemní letáčky, buletiny atd.), jež jsou v nějakém vztahu k životnímu prostředí. Tento přístup je sice logický, nicméně z hlediska účelu, pro který se pojem environmentální značení zavedl je příliš široký a tím i zavádějící. Zahrnuje totiž i taková značení, jež nepoužívají přírodních motivů za účelem předání informací o vztahu označeného objektu k životnímu prostředí, ale z důvodů jiných, např. estetických, historických a pod.

V odborné praxi se pod pojem environmentální značení zahrnují jen takové formy značení (grafické i písemné), z nichž vyplývají bližší informace o vztazích mezi označeným subjektem a životním prostředím. Často se pojem environmentální značení zužuje ještě více a rozumí se pouze ty druhy značení, jichž se týkají normy dvacítkové dekády řady ISO 14000. Konkretně se jedná o normy:

ČSN EN ISO 14020, Environmentální značky a prohlášení – Obecné zásady

ČSN ISO 14021, Environmentální značky a prohlášení – Vlastní environmentální tvrzení (typ II environmentálního značení)

ČSN EN ISO 14024 Environmentální značky a prohlášení– Environmentální značení typu I – Zásady a postupy

ČSN ISO/TR 14025 Environmentální značky a prohlášení – Environmentální prohlášení typu III

Environmentální značení typ i

(viz ekolabeling)

Environmentální značení typ ii

(viz Vlastní environmentální tvrzení)

Environmentální značení typ iii

(viz Environmentální prohlášení typu III)

Environmentální značka (environmental label)

je definována shodně s pojmem "environmentální prohlášení" v normě ČSN ISO 14020 jako: "tvrzení, které poukazuje na environmentální aspekty výrobku nebo služby"

Environmentální značka může mít podobu sdělení, symbolu, obrazce na výrobku nebo na obalu výrobku, v dokumentaci výrobku, v technických bulletinech, v reklamě nebo v propagaci a pod.

ESCO

Zkratka z názvu: Energy Services Company

Zkratkou jsou označovány firmy, které poskytují energetické služby metodou EPC (viz) nebo podle konceptu M & T ESCO.

Evropská agentura pro chemické látky

Byla zřízena Evropským parlamentem dle Nařízení č. 1907/2006 a řídí technické, vědecké a administrativní aspekty systému REACH.

Evropská charta pro udržitelnou turistiku v chráněných oblastech (European Charter for Sustainable Tourism in Protected Areas)

byla vypracována Evropskou federací pro parky (the European Federation of Parks, zkr. EUROPARC) a je aplikována od r.2001. Obsahuje 12 následujících zásad:

1. Považovat Evropské chráněné oblasti za základní část našeho dědictví, které musí být zachováno pro současnou i příští generaci.
2. Vyvíjet a řídit turistiku v chráněných oblastech udržitelným způsobem s ohledem na potřeby životního prostředí, místních obyvatel, místního podnikání a návštěvníků.
3. Udržovat partnerské vztahy
4. Připravit a zavést udržitelnou strategii turistiky a akční plán pro chráněné oblasti
5. Seznamovat všechny návštěvníky se všemi aspekty této turistiky
6. Podporovat produkty specifické pro danou oblast, které přispívají k jejímu poznání
7. Efektivně informovat návštěvníky o specifických kvalitách dané oblasti
8. Zvyšovat znalosti o chráněných oblastech a o problematice udržitelnosti u všech, kdož v turistice pracují
9. Zajišťovat podporu turistiky, aniž by tím byla dotčena kvalita života místních obyvatel
10. Chránit přírodní a kulturní památky jak pro turistiku tak během turistiky
11. Monitorovat vliv návštěvníků za účelem snížení jejich negativního dopadu.

Literatura:
Denman,R.,Blangy,S.,Hamele,H.: What does ecotourism mean for Europe?, Ecotourism and sustainability, Industry and Environment, No.3-4, Vol.24, July-December 2001, UNEP ISSN 0378-9993

Evropská politika veřejných zakázek (European public procurement policy)

politika na podporu vytvoření konkurenčního, nediskriminačního trhu veřejných zakázek v Evropské unii. Viz také heslo „veřejné zakázky“.

Evropská strategie udržitelného rozvoje (European sustainable development strategy)

Evropská strategie udržitelného rozvoje byla přijata na zasedání ve švédském Goteborgu v červnu 2001. Základem této strategie je potřeba, aby ekonomický růst, sociální soudružnost a ochrana životního prostředí byly realizovány společně.

Exhalace

Vypouštění nebo únik (znečišťujících) látek do prostředí (zejména do atmosféry).

Externality

Negativní či pozitivní. Nechtěné a neplánované efekty trhu. Dochází k nim, když chování jednoho ekonomického subjektu ovlivňuje blahobyt (způsobuje nedobrovolné náklady nebo přínosy) jiným.

Znehodnocování životního prostředí je příkladem negativní externality. Např. vypouštění škodlivých látek do ovzduší, které způsobí mnoha lidem zdravotní újmy a přivodí jim s tím související náklady, výlohy (pracovní neschopnost, nákup léků a pod.).

Externality negativní (Negativní externality)

vznikají například tehdy, pokud ekonomický subjekt (znečišťovatel) omezuje doprovodnými efekty své ekonomické činnosti (znečištěním) hospodářský výsledek jiného subjektu. Např. chemický podnik na horním toku řeky vypouští znečištěné odpadní vody a tím negativně ovlivňuje podniky na dolním úseku toku, které vodu využívají pro výrobní či jiné účely. V rozšířeném smyslu mohou být negativní externality spojovány s veřejnými a globálními přírodními statky, a ovlivňovat nejen hospodářské subjekty, ale i obyvatelstvo, a to místně i časově vzdálené (budoucí generace). Internalizací externalit, jejich začleněním do výrobních nákladů jednotlivých znečišťovatelů i do makroekonomických nákladů charakterizujících výkonnost ekonomiky, se vytvářejí podmínky pro ekonomické řešení problémů prostředí.

Externality pervasivní (pervasive externalities)

Všepronikající externality– externality typu globální oteplování apod.