A

Aarhuská úmluva (Aarhus Convention)

je úmluva o přístupu k informacím, o účasti veřejnosti na rozhodování a o přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Skládá se z preambule, 22 článků a dvou příloh. V podstatě rozpracovává směrnici Rady Evropského společenství č.90/313/EEC „O volném přístupu k informacím o životním prostředí“. Úmluva byla jedním z výsledků jednání čtvrté konference ministrů životního prostředí nazvané „Životní prostředí pro Evropu“, která se konala v dánském Aarhusu 23-25. 6.1998. Smluvními stranami Aarhuské úmluvy jsou členské státy Evropské hospodářské komise (EHK) a státy, které mají konzultativní status při EHK a rovněž organizace regionální hospodářské integrace tvořené svrchovanými členskými státy EHK, na něž členské státy těchto organizací přenesly pravomoc nad záležitostmi upravovanými úmluvou. K úmluvě může přistoupit kterýkoliv jiný stát, který je členem OSN na základě souhlasu získaného na zasedání smluvních stran. ČR podepsala Aarhuskou úmluvu už na konferenci v Aarhusu a brzy začala její požadavky promítat do právního řádu ČR. Jedním z důsledků Aarhuské úmluvy je např. vládní usnesení č.1048/2000 Sb., kterým byl v ČR přijat „Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v ČR“. Mezi dalšími lze jmenovat požadavek na založení integrovaného registru znečišťování životního prostředí zakotvený v zákoně č.76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, tvorbu jednotného informačního systému a mimo jiné i některé novelizace právních předpisů týkajících se účasti veřejnosti při rozhodování.

Aarlborgská charta (Aarlborg Chart)

byla přijata v dánském Aarlborgu v roce 1994 na První evropské konferenci o trvale udržitelných městech a obcích. Charta vyzývala všechna evropská města a obce k zapojení do realizace programu nazvaného Místní Agenda 21, který byl přijat na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992 (viz). Podpisem Aarlborgské charty se představitelé příslušné komunity zavazovali, že v dané komunitě budou dodržovat principy Charty a vytvářet plány na ochranu životního prostředí směřující k trvalé udržitelnosti. Na Aarlborgskou konferenci navázala Druhá evropská konference o trvale udržitelných městech a obcích, která se konala v říjnu 1996 v portugalském Lisabonu.

Abiotický (abiotic)

neživý, neživotný. Abiotický činitel je např. světlo, teplo, intenzita slunečního záření, obsah živin v půdách.

Absolutní smrtelná (letální) dávka (absolute lethal dose)

LD100, LD50

Dávka, po které zemře 100%, (50%) objektů.

Agenda 21

Agenda 21 je jedním z pěti dokumentů, které byly přijaty na tzv. Summitu země (viz), tj. na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, která se konala v Rio de Janeiru 3. až 14.června v roce 1992. Úkolem konference bylo vytýčit hlavní body realizace trvale udržitelného rozvoje v praxi. Nejdůležitějším a nejrozsáhlejším výsledkem konference (dokument o zhruba 500 stranách) je Agenda 21, což je akční plán (dynamický program) realizace trvale udržitelného rozvoje, jehož zabezpečení mají za úkol jednotlivé státy. Pro lepší orientaci je 40 kapitol Agendy 21 rozděleno do čtyř oddílů, přičemž kap.1 slouží jako Preambule. V první oddílu nazvaném „Sociální a ekonomické dimenze“ (kap.2 až 8), jsou uvedeny cíle Agendy 21. Z hlediska změn životního stylu je velmi významná kap.4., nazvaná „Změna vzorců výroby a spotřeby“, která se v části A zabývá neudržitelnými vzorci výroby a spotřeby a v části B rozvojem politiky a strategií přispívajících ke změně trvale neudržitelných vzorců spotřeby. Druhý nejrozsáhlejší oddíl Agendy 21 nazvaný „Ochrana a obhospodařování zdrojů“ (kap.9 až 22) se zabývá nejen problémy spojenými s ochranou atmosféry, zdrojů vod, lesů, biodiverzity, atd., ale také problémy spojenými s toxickými látkami a všemi druhy odpadů včetně radioaktivních. Třetí oddíl nazvaný „Posilování úlohy velkých skupin“ (kap.23 až 32) se zabývá možnostmi zapojení široké veřejnosti (jednotlivců, skupin, organizací) do akcí vedoucích k dosažení trvale udržitelného rozvoje. Základní nutností pro správné rozhodování je ovšem přístup všech těchto jednotlivců, skupin a organizací k informacím, jež se týkají životního prostředí, a to včetně informací o výrobcích a činnostech, jež mají nebo mohou mít významný dopad na životní prostředí a také k informacím o opatřeních, které se týkají ochrany životního prostředí. (Viz také Místní Agenda 21). Čtvrtý oddíl nazvaný „Prostředky realizace“(kap.33 až 40) se zabývá konkrétními prostředky potřebnými pro realizaci navržených programů. Především jde o zdroje finanční, zdroje z mezinárodního hlediska, dále o převody technologií, výsledků vědeckého výzkumu, nutností zajistit potřebné vzdělání a s tím vším související potřebou budování příslušných mezinárodních institucí, mezinárodního práva a otázkami přenosu informací. Literatura: Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Rio de Janeiro, 3.až 14.června 1992, Dokumenty a komentáře, editor B.Moldan, Management Press, Praha 1993

Agroturistika (agrotourism)

je způsob trávení volného času na farmách či venkovských statcích způsobem, který se v podstatě neodlišuje od místního způsobu. Agroturistika bývá nejčastěji spojována s výcvikem jízdy na koních. Viz také ekoagroturistika.

Akční plán (action plan)

Jedná se o soubor plánovaných projektů, které jsou vybaveny odhadem nákladů a harmonogramu jejich realizace, a někdy také specifikací, kolik prostředků bude třeba vynaložit z či obecního rozpočtu.

Akreditace (accreditation)

postup, na jehož základě vydává pověřený orgán osvědčení o tom, že určitý orgán nebo osoba jsou způsobilé provádět určité činnosti.

Literatura: ČSN EN 45020 Všeobecné termíny a jejich definice, týkající se normalizace a souvisících činností, 1995

Akustické plánování (acoustical planning)

Plánování opatření proti hluku, zejména opatření v rámci územního plánování, inženýrská opatření v oblasti dopravních systémů, plánování dopravy, snižování hluku ochrannými protihlukovými opatřeními a opatřeními na zdrojích hluku

Alternativní palivo

Směs spalitelných materiálů přírodního nebo umělého původu bez nebezpečných vlastností uvedených pod kódy H1, H4 až H14 v příloze č. 2 zákona o odpadech. (dle vyhlášky č. 3572002 Sb. § 2 písm. 2)

Alternativní zdroje energie

viz Obnovitelné zdroje energie

Analýza materiálových toků MFA (Material flow analysis)

nástroj poskytující vstupní informace pro „Čistší produkci“. Jedná se o metodologii používanou k ohodnocení vstupů, výstupů, interních toků a zásob materiálů v předem definovaném systému za určitý časový úsek. Za materiál se považuje každá látka používaná pro komerční či nekomerční účely, např. suroviny, výrobní chemikálie, odpady, emise do vody a ovzduší atd. Obvykle se do MFA zahrnuje i energie. Takovéto zhodnocení může být dále využito pro návrh opatření, jak snížit materiálové ztráty, snížit spotřebu atd. Hlavní rozdíly mezi analýzou materiálových toků a analýzou životního cyklu výrobku jsou dva: rozsah a perspektiva. Zatímco MFA se omezuje na podnik samotný, pro dobrou analýzu životního cyklu jsou potřeba informace jak o vstupech do podniku, tak o způsobu použití výrobku spotřebitelem a o nakládání s ním po skončení životnosti jako s odpadem. Za druhé, MFA sleduje toky materiálů a energie z perspektivy podniku/ závodu/ provozu/ výrobního procesu, zatímco analýza životního cyklu zkoumá tyto toky z hlediska „života“ konkrétního výrobku. Proto je možné, že každá z těchto analýz určí jiná místa pro zlepšení, která druhé z metod zůstanou skryta. Obě metody značně náročné na sběr dat i zhodnocení, je třeba mj. dobře vymezit rozsah analýz a využívat matematické modely. [1]

Analýza nákladů a přínosů (Cost-benefit analysis)

Jde o metodu, která byla vyvinuta pro vyhodnocování různých variant vládních projektů, ale lze ji použít i u soukromých projektů nebo např. při rozhodování, zda otevřít přírodní území těžbě. Postup při analýze je následující:

1. Identifikují se všechny pozitivní dopady (zisky-přínosy) a negativní dopady (ztráty-náklady) projektu pro všechny zúčastněné. Některé jsou vyčíslené v penězích, jiné ne (počet prac. míst, znečištění ovzduší). Vše se hodnotí v časových řadách.
2. Všechny identifikované přínosy a náklady se vyjádří v penězích. Pokud to není možné přímo (selhání trhu - externality - viz výše), použijí se uvedené techniky mimotržního oceňování.
3. Pro každý rok, kdy projekt poběží, se sečtou všechny peněžní hodnoty přínosů a od tohoto součtu se odečte součet (agregovaná hodnota) všech nákladů pro daný rok. Uplatňuje se zde i diskontní sazba, to znamená, že suma obdržená za 50 let bude mít velmi nízkou současnou hodnotu. V praxi to znamená, že náklady a přínosy, které vzniknou ve vzdálenější budoucnosti, se neberou v úvahu.
4. Projekt je akceptován k realizaci, pokud je výsledné číslo kladné, tj. celkový součet diskontovaných agregovaných rozdílů nákladů a přínosů je větší než nula. [1]

Analýza SWOT (SWOT analysis)

viz SWOT analýza

Analýza životního cyklu výrobku

viz Posuzování životního cyklu

Antropogenní (anthropogenic)

Vytvořený, změněný či ovlivněný člověkem či jeho činností.

Antropogenní skleníkový efekt (anthropogenic greenhouse effect)

Navýšení přirozeného skleníkového efektu v porovnání se skleníkovým efektem přirozeného původu. Vzniká působením skleníkových plynů antropogenního původu (převážně spalování fosilních paliv a odlesňování).

Antropogenní znečištění (anthropogenic pollution)

Znečištění prostředí způsobené lidskou činností. (§ 2 písm. F) vyhlášky č. 369/2004 Sb.)

ALAP

Zkratka z anglického As low as possible – Tak nízké jak je dosažitelné

ALARAP

Zkratka z anglického As low as resonable and practical – Nejnižší rozumně dosažitelné.

AEM

automatický emisní monitoring

AIM

automatický imisní monitoring

Audit (audit)

je obecný pojem pro revizní postup, kterým se vzájemně porovnávají dvě řady hodnot. Většinou se zjišťuje zda kontrolované v praxi existující hodnoty odpovídají hodnotám požadovaným nebo hodnotám uváděným v materiálech. Název "audit" vznikl ve starém Římě, kdy jeden z úředníků vyhlašoval císařské nařízení a druhý ho sluchem kontroloval (lit.1) V současné době existuje mnoho různých druhů auditů (lit.2). Podle účelu auditu může jít o audit finanční, audit environmentální, audit EMS (viz), audit shody s legislativními předpisy, audit jakosti a pod.. Podle vztahu auditora k předmětu auditu může jít o audit vnitřní (auditor je placen auditovanou organizací), audit vnější (auditorem je nezávislý odborník). Příkladem vnějšího auditu je audit certifikační na jehož výsledku závisí získání certifikátu.

Audit EMS (audit EMS)

je informační nástroj, jehož úkolem je kontrolovat systém environmentálního managementu. Podle příslušnosti provádějícího auditora se dělí na vnitřní audit, který provádí osoba placená podnikem a vnější audit, který provádí auditor z nezávislé vnější organizace. Oficiální definice auditu EMS je v současné době uvedena v normě ČSN EN ISO 14001, a v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.761/2001 a v normě ČSN EN ISO 19011.Definice z normy ČSN EN ISO 14001 zní: "audit systému environmentálního managementu je systematický a dokumentovaný proces ověřování objektivně získávaného a vyhodnocovaného důkazu z auditů, kterým se určí, zda systém environmentálního managementu organizace se shoduje s kriterii auditu systému environmentálního managementu, stanovenými organizací, a jehož výsledky se sdělují vedení", Definice z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.761/2001 zní: „nástroj řízení, zahrnující systematické, dokumentované, pravidelné a objektivní hodnocení výkonu organizace, systému řízení a postupů v ochraně životního prostředí s cílem:

- usnadnit kontrolu řízení prováděnou vedením, týkající se způsobů chování, které mohou mít dopad na životní prostředí,

- posouzení dodržování politiky životního prostředí, včetně obecných a specifických cílů organizace, týkajících se ochrany životního prostředí.

Podle normy ČSN EN ISO 19011, která je společná pro audit EMS i audit jakosti je audit:

„systematický, nezávislý a dokumentovaný proces získávání důkazu z auditu a jeho objektivního hodnocení s cílem stanovit rozsah splnění kritérií auditu. Pod pojmem důkaz z auditu se rozumí záznamy, konstatování skutečnosti nebo jiné informace, které souvisejí s kritérii auditu a jsou ověřené. Pojmem kritéria auditu se rozumí soubor politik, postupů nebo požadavků Provádění auditu EMS se původně řídilo normami ISO 14010 až ISO 14012. publikovanými v roce 1997. V současné době již tyto normy neplatí a provádění auditu EMS se řídí stejnou normou jako provádění auditu jakosti, a to normou ČSN EN ISO 19011 publikovanou v dubnu 2003